Chapter II. - Děsivě krásná vize

23. ledna 2014 v 18:37 | The Escapist |  Příběh jedné (ne)smrtelnice
Po zbytek cesty jsem mlčela. Natashu to zřejmě štvalo, ale prostě jsem neměla chuť mluvit. Ona sama byla už tak dost nervózní, kvůli Burtonovi. Tak nač ji dál nějak rozrušovat.
"Natasho?" promluvila jsem nakonec.
"Ano?" řekla, aniž by zvedla hlavu.
"Letíme do New Yorku, že ano?"
"Ne. Letíme rovnou na helicarrier"
"Myslela jsem, že do New Yorku na základnu"
"Copak sis to pořádně nepřečetla sakra? Základna a laboratoře byly zničeny při tom útoku. Fury udělal řídící centrum na helicarrieru"
"Jasně, promiň. Občas nepřemýšlím!"


Když jsem spatřila loď pohupující se na vlnách, byla jsem plně při smyslech. Přistáli jsme hladce na zádi. Po palubě pobíhala hromada vojáků a inženýrů. Vystoupila jsem a do nosu mě opět udeřil ten slaný vzduch oceánu. Vítr vál až moc a rozhazoval mi vlasy a všechny strany. Začínalo mi to lézt na nervy. Odkud si k nám pochodovaly čtyři mužské postavy. Ředitel Fury šel uprostřed, toho bych poznala na míle daleko. Tmavá pleť, přísný výraz. Po jeho pravici jakýsi silák se stejně rozdrbanými vlasy od větru, jako já. Vypadal dost vypracovaně. Dál starší muž s prošedivělými vlasy, tmavou bundou a světlými kalhoty, v neposlední řadě pak agent Coulson.
Pokračovali jsme po palubě blíže k nim. Fury se tvářil dost vážně na to, aby člověk poznal, že ho tahle situace ničí. Ostatní muži vypadali dost neutrálně, přesto si ale taky zřejmě přáli být někde jinde.
"Jsem velice rád, že jste se vzdala osobního volna a přišla nám na pomoc. Jak jsem vám říkal předtím, slibuji, že pak si vezmete volno mnohem delší, než jste původně požadovala. Agentko Romanovová, děkuji, že jste ji vyzvedla" spustil na nás Fury hned, jak jsme stanuly před nimi.
Natasha kývla.
"Děkuji řediteli, ale je to mou povinností" odpověděla jsem hrdě.
"Slečno Wintersová, tohle je kapitán Steve Rogers, jinak zvaný Kapitán Amerika. A doktor Bruce Banner, je tu, aby našel tu krychli. Jistě jste o nich už slyšela"
"Samozřejmě. Slyšela a také mnohé četla. Těší mě. Amy Wintersová" řeknu na pozdrav, usměji se a podám každému z nich ruku. Bruce nevypadal, že by ho tohle setkání, kdo ví jak, těšilo. Za to Steve zářil, jak sluníčko.
"Pojďte raději dovnitř, za chvíli se tu budu trochu hůř dýchat " vtrhne do rozhovoru Natasha, mávne rukou a já uslyším Bruce odporovat.
Vcházeli jsme hlouběji do nitra lodi. Všechny ty plechové chodby a prosklené místnosti, působily dojmem upjatosti. Bylo tu namačkáno víc lidí, než byla loď schopná pojmout. Ocitly jsme se až na můstku. Za panely a počítači seděla spousta lidí. Každý tu měl tolik práce, že nevnímal svět okolo. Loď se otřásla, najednou bylo vidět oblaka. Teď už jsme se pohybovali ve vzdychu. Wow…
Hillová, agentka s neuvěřitelně ladnou postavou nacpanou v těsné uniformě, hnědými vlasy, pevně závaznými do ohonu na hlavě, se vymrštila od svého místa a mžiku stála před námi.
"Neustále ho hledáme, pane, ale zatím bez výsledků"
"Dobrá, hledejte dál" odpoví Fury.
"Kde se mohu usídlit?" zeptal se doktor Bruce.
"Taky si potřebuju trochu odpočinout" přidám se. Natasha na mě hodila naštvaný výraz. Fury ji nakonec nařídil, aby Bruce odvedla do jeho laboratoře. Šla jsem s nimi, abych mi taky byla přidělena kajuta. Místnost sice neoplývala, kdo ví jakým luxusem, ale na krátký pobyt stačila bohatě. Stejně jsem neměla v plánu se tu zabydlovat. Lůžko na spaní, sprcha, malá skříň a noční stolek. Konečně jsem se mohla převleknout, do něčeho rozumnějšího, než těsné pracovní kombinézy, kterou jsem nikdy nezačala mít ráda. Lehla jsem si na postel, nechala myšlenky volně plynout a po chvíli upadla do říše snů.


"Vstávej, krásko, už je čas!" volal na mě jakýsi hlas. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zádech uprostřed rozkvetlé louky, která nádherně voněla jarem. Na nebi nebyl skoro žádný mráček. Nad hlavou mi prolétli dva barevní motýly a ptáci si v korunách stromů prozpěvovali veselou píseň. Neznámý stál nade mnou a podával mi ruku. Byl vysoký, dlouhé vlasy mu spadaly na ramena. Na sobě měl tmavou tuniku a kalhoty. Slunce mi svítilo přímo do očí, takže jsem mu neviděla do tváře.
"No tak, vstávej. Musíme už jít! Podej mi ruku."
Nařídí znovu. Jeho hlas zněl mile. Nevěděla jsem, kdo je, proč tu jsem.
"Kdo jsi?" zeptám se.
"Kdo jsem? Neblázni, znáš mě, bůh ví, jak dlouho."
"Kdo jsi a kde to jsme?"
Zopakuji znovu. Věděla jsem, že on je tak klíčová postava. Má zvědavost byla čím dál silnější a dostat odpovědi na tak jednoduché otázky jsem toužila čím, dál víc.
"Kde bychom byli. Jsme uprostřed rozkvetlé louky u lesa. Scházíme se tu skoro pořád."
"Odpověz mi!"
"Však ti to říkám. Tak mi podej ruku a všechno se dozvíš."
Neváhala jsem, ta touha vědět všechno. Chytla jsem se. Pomalu mě zvedal, jako bych byla z toho nejvzácnějšího porcelánu. Ruce měl jemné, nikdy se určitě nedotkl tvrdé práce. Nějakým způsobem jsem věděla, že on ke mně patří. Najednou jsem pevně na nohách, stále mu nevidím do tváře, protože se hned otočí zády a jde směrem k lesu. Chvíli stojím a nechápu jeho chování.
"Počkej!"
Zakřičím. Na chvilinku se zastaví. Nereaguje a jde dál hlouběji do lesa. Následuju ho, jako smyslu zbavená. Cítím, že on je opravdu všechno. Mou minulostí, přítomností a budoucností.
"Říkal si, že mi všechno řekneš! Tak povídej!"
Najednou jako by se celý změnil. Uslyším smích. Neznámý stále nezastavuje. Ve větru mu zavane zelená šála. Míjíme stromy, cesty, zvířata, jezero. Ocitneme se na nějaké mýtině. Ten les už není tak veselý. Neslyším zpěv ptáků, nevidím tyrkysovou barvu oblohy. Začínám se bát. Stahuje mě úzkost. Najednou mi neznámý zmizí. Panika mě najednou úplně prostupuje.
"Hej! Kde to jsme?! Kde jsi?!"
Volám.
"Brzy se všechno dozvíš, má drahá sládka Amy. Už brzy budeš vědět víc, než by sis přála! To mi můžeš věřit!" slyším ho úplně jako by stál u mé hlavy a šeptal mi to do ucha. Otočím se. Nikde, nikdo.
Teď se směje tím ďábelským smíchem, který se zarývá až do samého morku kostí. Div se za břicho nepopadá. Mě to, ale celé vtipné nepřipadá. Najednou se mi podlamují nohy a já upadám do zbytku zelené trávy na zemi. Do poslední nádherně věci kolem. Úzkost mě svírá a síla opouští. Schoulím se do klubíčka, protože jedině tam se cítím v bezpečí. Temnota je všude kolem mě a já nevidím žádné světlo. Už mi není pomoci…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wolf Wolf | Web | 24. ledna 2014 v 17:06 | Reagovat

Že by Loki? :D Nádherná kapitola, líbí se mi, jak popisuješ. :)

2 Chane Chane | Web | 24. ledna 2014 v 17:24 | Reagovat

Nádherná kapitola jsem nadšená a moc se mi to líbí. Je to až psychologické a to mě zaujalo. Skvělě popisuješ

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama