Chapter V. - Zvol si svůj osud

27. ledna 2014 v 20:39 | The Escapist |  Příběh jedné (ne)smrtelnice
Nová kapitolka! Přiznám se. Je trochu divná, ani nevím na co jsem při psaní myslela. Délka je přibližně stejná jako ty ostatní, ale obsah trochu prapodivný. Taková splácanina všeho :-D No přesvědčte se sami. Možná to ještě přepracuji a možná se v tom psaní ještě zdokonalým, kdo ví... :-P



Když jsem se znovu probudila, bolelo mě celé tělo jako bych dostala pořádnou nakládačku. Ležela jsem v měkké posteli, pod hlavou velkou vrstvu polštářů. Kolem mě byla tma, dovnitř svítilo jen pár pouličních světel. Aspoň jsem věděla, že je poblíž nějaká civilizace. Posadila jsem se, rozsvítila lampičku na nočním stolku a rozhlédla se po místnosti. Pokoj byl zařízen v moderním duchu. Nikde nikdo. Bylo tu ticho. Jakmile jsem si uvědomila, co vše se stalo, byla jsem plně při smyslech. Zvedla jsem se, že to tu prozkoumám. Malá koupelna napravo, šatník plný společenského oblečení, převážně pánských smokingů, pár šuflat se spodním prádlem, ponožkami a tričky, stůl a to bylo vše. Dveře přímo za mnou na druhé straně pokoje se otevřely. Strnula jsem. Loki stál rovný jako pravítko, na tváři záhadný úsměv a ruce pevně semknuté za zády.
"Jak se cítíš?" zeptá se.
"Trochu…unaveně" odpovím a dál na něj zírám.
"Dobře" kývne.
Vejde dovnitř. Na vteřinku mě napadne vzít nohy na ramena, když vidím přiotevřené dveře, cesta je teď volná, ale pak si uvědomím, že by to nebyl nejlepší nápad. Následuju ho. Ta jeho arogantnost a povýšenost mi začala lézt pěkně na nervy. Byla na něm vidět v každém kroku, který udělal. Už mě zase svrběla ruka. Při té myšlence jsem se musela usmát.
"Co se stalo? Co si mi to udělal?"
"Omdlela si, protože jsem tě proklel"
"Proč?"
"Však jsem ti říkal, že chci, aby si byla součástí mého plánu"
"A co když nechci?"
"Věř mi, že brzy budeš chtít. Vlastně mě o to budeš prosit"
"Dobrá, když jinak nedáš. Proč mě vlastně nezabiješ hned?"
"Má drahá, jsi příliš cenná, na to abych tě zabil. Proto chci, aby si byla na mé straně"
Na sucho polknu.
"Asi nemám na výběr že?"vyptávám se dál.
"Rád bych řekl, že ano, ale musel bych ti lhát"
"Dobrá tedy. Pak jsem tedy hračka, která čeká, až si s ní dítě půjde hrát"
"Tak trochu" ušklíbne se.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Přesně tak dlouho, jak si potřebovala"
"A to jest, jak dlouho?"
"Necelé dva dny"
"A kde to jsme?"
"Jsi tak naivní a opravdu věříš, že ti to povím?"
"Budeš mi na otázku odpovídat, další otázkou?"
"Uuu, jsi to opravdu ty. Což mě přivádí k tomu, že jsem ti slíbil, že ti povím, kdo jsi. Nebo se chceš dál tak hloupě vyptávat?"
"Chci o sobě vědět víc" vydechnu nakonec a raději přestanu myslet na to, že mám sto chutí mu zase jednu vypálit. Moje minulost byla důležitější. Ale řekněme, že ta facka předtím sedla jako ulitá.
"Fajn. Tvé celé jméno je Amy Lilith Wintersová, žila si s rodiči v Londýně. Měla si sestru Liv, která zemřela ještě jako dítě. Žili jste navenek jako spořádaná rodina, uvnitř domu to ale bylo pro tebe peklo. Před tebou upřednostňovali tu malou blonďatou holku, která co si nevyřvala, to neměla a tebe to nehorázně štvalo. Hlavně proto, že to nebyli tví praví rodiče. Ty jsi ve skutečnosti nikdy nepoznala. A tak jsi vymýšlela pomstu, která by za všechno to zesměšňování a terorizování stála. Když si byla starší, utekla jsi a začala dělat práci, která byla velmi dobře placená"
"Jakou?"
"Vzpomeň si"
Zakroutila jsem hlavou.
"Zabíjela jsi lidi. Ovšem zdá se, že si někomu zrovna do oka nepadla. Chtěli si z tebe udělat poslušného vycvičeného pejska, elitního vojáka, který bez rozmyslů plní rozkazy"
"Vojáka?"
"Ano. Ale ty sis začala uvědomovat, že je něco špatně a to co děláš tě jaksi…nenaplňuje. A tak se tě chtěli zbavit. Nepodařilo se, protože se něco stalo"
"A co? Proč?" zeptám se znovu a neustále nechápu, kam tím míří.
"Měla si, co dočinění s někým koho si tu nečekala."
"Kdo?"
Škodolibě se usmál. A mě to najednou došlo.
"To ty?"
"Svým způsobem ano. Tenkrát jsem cestoval na Midgard docela často a…" uchechtne se při těch slovech.
"Cestoval?" divím se.
"To by pro dnešek stačilo. Zbytek ti povím jindy" dodá a chystá se k odchodu.
"Proč? Chci vědět víc!" vykřiknu.
"Neboj, vrátím se brzy. Však jsem ti to slíbil. Zatím si promysli mou nabídku ano?"
S těmito slovy odejde dveřmi zpátky, odkud přišel. Fajn, promyslet nabídku, to bude zábava. Vyber si svůj osud. Zemři dobrovolně po boku boha, nebo se nech zabít rukou boha. Nevím, co znělo líp.
Stála jsem na balkoně a přemýšlela. Nachytala jsem se, že vlastně pořád vymýšlím, jak z téhle polízanice ven. Když se pokusím utéct, zemřu. Když nebudu nic dělat, zemřu. A přesto, že to znělo ironicky, když mu pomůžu, možná mám malou šanci na přežití. Malou bídnou šanci, vlastně tu na mě už vůbec nezáleží. S.H.I.E.L.D. by mě za takové chování okamžitě odepsal ze seznamu agentů a nikde bych si už neškrtla.
Měla jsem studené ruce, to byla známka toho, že je na čase se taky nakrmit, což se stalo naposledy před pár dny. Cítila jsem, jak mě každým dnem síla opouští. Povzdychla jsem si, otočila se a zamířila dovnitř. Bylo mi toho těžko. Jestli to neudělám, tak stejně zemřu a nebudu tu k ničemu. Možná to bude jediné a nejlepší řešení. Rozhodla jsem se, na tu jeho dohodu přistoupím. A jsi si jistá? Ano jsem, nemám přece jinou možnost. S.H.I.E.L.D. mě zatím nějak nepostrádá. Bůh ví, co tam všichni dělají. Já jsem tady a čekám zatraceně!
Chodila jsem po místnosti sem a tam, když se dveře s vrzáním otevřely. Okamžitě jsem se otočila tím směrem. Loki dveře za sebou pečlivě znovu zavřel a s ironickým pohledem se ke mně blížil. Stála jsem jako přikovaná a pořád na něj zírala. V ruce držel číší s čímsi a nespouštěl mě z očí. Výraz měl přísný, nevím, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Tu vůni jsem, ale poznala. Byla pronikavá, silná a příliš mocná. Pro lidi odporná, pro mě slastí. Přesto, ale voněla jinak než lidská. Krev. Až když byl téměř u mě, zastavil se a natáhl sklenici přímo před můj obličej. Bylo to ještě lákavější.
"Tohle je pro tebe, ber to jako dar mé dobré vůle" promluvil a nadzvedl obočí.
"Proč bych to měla chtít? Raději zemřu" řekla jsem.
"Ale no tak, to sama nechceš. Všiml jsem si, jak si nervózní, když mě vidíš a pořád se hlídáš. Vím, že jsi něco víc, než ta lidská chátra."
Pečlivě mě sledoval.
"A neříkej, že to tak není" rozhodí rukama a začne pochodovat po místnosti.
"Proč sis vybral mě?"
Neodpověděl.
"Proč? Proč já?" vypustím ze sebe znovu.
"Přidej se ke mně. Když budeme bojovat bok po boku, budeme ještě silnější než ta parta podivínů a podmaníme si celý tento svět a pak další"
"A já snad nejsem jiná než oni? Proč tak toužíš zničit lidstvo?"
"Cha, řekněme, že jim chci vládnout, jako shovívavý král. Byl jsem zrozený k vládnutí."
Otočím zrak přímo na něj, oči mu svítí a pak na skleničku v jeho ruce. Nevím, co mě to napadlo, ale když ji ke mně natáhl znovu, ochotně jsem ji přijala.
"No tak, nesmíš se bránit tomu, co jsi. Je to skutečnost, kterou nezměníš. Tvůj osud už byl napsán dávno. Dááávno. Má drahá, je to krev nesmrtelného, pomůže v tobě probudit, to co jsi už téměř zapomněla."
"To přece nemůžu udělat! Krev nesmrtelného mě promění v…"
"Promění v ještě dokonalejší bytost"
Sváděla jsem teď vnitřní boj se svou osobností, jestli to udělám, je mi úplně jasné, co se stane. Budu tou, co dřív. Bestií, která zabíjí nevinné. Služkou temnoty, která mě stvořila. Nemůžu to udělat. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit. Dech se mi zrychlil. To přeci nejde. Hlas uvnitř mě křičel ať to, ale udělám.
"Ty víš, že to myslím dobře. Jsi silná, dokážeš překonat sama sebe. No tak pij!"
Znělo to jako rozkaz, který musím za každou cenu splnit. Bariéry uvnitř mě začaly najednou praskat. Ta vůně byla tak omamná a tak silná. Věděla jsem, že dělám špatnou věc, přesto jsem pokračovala. Z očí mi začaly téct slzy lítostí nad mým životem a klepala jsem se. Proboha, odpusťte mi všichni! Věděla jsem, že za takový skutek skočím v pekle.
Napila jsem se a plnými doušky sklenici úplně vyprázdnila. Vypadla mi hned z ruky a s rachotem se roztříštila o zem. V tu chvíli jako by do mě udeřil blesk. Cítila jsem, jak se mnou rozlévá teplo, zrak se ostří a Lokiho smích už nezní tak děsivě. Najednou jsem si připadala nabytá energií. Bezhlavě jsem začala pochodovat po místnosti. Upadám na kolena, podepřu se rukou a těžce dýchám. Má mysl bloudí neznámo kam. Mám chuť křičet, hlava mi málem exploduje. Třesu se.
Zahlédnu stín, jak klekne přímo přede mě a se zájmem si mě prohlíží. Věděla jsem, že už jsem někdo jiný. Natáhne ke mně ruku a nadzvyhne mi bradu.
"Výborně" usměje se a já se mu podívám hluboko do očí. Ten jeho pohled mě uchvacuje. Oddechnu si. Podá mi ruku a pomůže mi vstát. Bez dalších slov mě nechá opět samotnou.
Čekání trvalo dlouho, ležela jsem na posteli a nudila se. Hodiny stojící na stolku, odpočítávající čas byly čí dál hlasitější. Lezlo mi to na nervy. Vlastně ani nevím, kde se ve mně vzal najednou takový vztek. Měla jsem teď tolik energie, jako nikdy jindy a potřebovala ji někde vybít.
Vrátil se. Nevím, co celou tu dobu dělal, ani kde byl. Věděla jsem jen, že ho najednou ráda vidím. Přivítala jsem ho úsměvem. Přece jenom teď už mi nepřipadal tak děsivý. Naopak. Bylo vzrušující vědět, že mi věnuje zvláštní pozornost, víc než komukoliv jinému. A to by se dalo využít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chane Chane | Web | 27. ledna 2014 v 23:11 | Reagovat

Uh jsem nadšená a trochu vyděšená a navíc překvapená. To jsem nečekala moc se mit o líbí jen tak dál

2 Lucy Lucy | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 16:39 | Reagovat

Chjo, to jen já mám takhle nudný život:D Chudák Amy, já bych se asi psychicky zhroutila:) Nemůžu si pomoct, ale strašně se mi líbí, jak popisuješ Lokiho, je totiž takový, jaký má být... tajemný a lehce děsivý. Vážně, skvělé:)

3 Clarissa Clarissa | Web | 29. ledna 2014 v 17:18 | Reagovat

Začíná to být pěkně děsivé... a tak to mám ráda.
Lucy má pravdu. Loki je tady vážně parchant. Ale což, takový má bůh zla být.
Jen tak dál! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama