Opuštěni, zatraceni

26. ledna 2014 v 21:04 | The Escapist |  Jednorázovky
Moji milý čtenáři, věrné fanynky Lokiho uhrančivého pohledu a nesmrtelných hlášek, mám pro vás svou první jednorázovou povídku. Vím, že jsem slíbila pokračování o naší milé Amy, ale vzhledem k tomu, že jsem ve fázi, kdy ji mám napsanou ze třičvrtě a stále tomu něco chybí, protože na ní nebylo příliš mnoho času, dočkáte se už zítra večer, tak přísahám :-) Zatím si vychutnejte taky trochu té večerní romantiky :-P


Stála jsem zamotaná v ručníku naproti prasklému zrcadlu, které bylo od páry z napůl studené sprchy celé zamlžené. Zvedla jsem ruku a orosené sklo otřela. Teď odrazovalo můj bledý obličej, rozteklý make-up na očích a mokré zplihlé vlasy. Chvíli jsem na sebe jen tak civěla. Bylo mi z toho všeho těžko. Naše situace nebyla, kdo ví jak růžová. Já na útěku před vlastním životem a on pronásledovaný zločinec z druhého koutu galaxie. Trávit život na útěku se pro mě za posledních pár let stalo denním chlebem. Každý den jsem spala v jiné posteli, v jiném městě a krmila se, jak se jen dalo. Na téhle opuštěné chatce na kraji lesa, už jsme trávili pomalu druhý týden, což byl zázrak. Takhle dlouho jsme se nikde nezdrželi. Většinu času byl teď zavřený v pokoji, nevím, co celou tu dobu dělal. Takže jsme se vídali jen u jídla, kdo ví, jestli se to vůbec jídlem nazývat dalo. Navíc jsme prohodili vždycky jen pár slov. Nevěděla jsem, čím vším se kde provinil, že ho tak usilovně pronásledovali a bylo mi to jedno, mně nikdy neublížil. Na nic jsem se ho nevyptávala a on si taky zachoval neutralitu. My dva jsme měli jeden jediný společný cíl. Přežít. Což se nám prozatím dařilo. Společnými silami. Byl pro mě teď jediným pravým přítelem.
Utřela jsem si rozmazaný obličej, vysušila trochu vlasy a hodila na sebe tričko a kalhoty. Vrátila jsem se zpátky do malé kuchyňky plné špinavého nádobí a povzdychla si.
"Omlouvám se, vím, že je teď řada na mě" uslyším za sebou hlas a otočím se.
"To je v pořádku, udělám to" odpovím a vezmu kbelík na vodu, ležící pod malým umyvadlem.
"Tak já nám seženu něco k večeři, to si včera taky dělala ty"
"Dobře" kývnu a společně s ním jdu ven. On zamíří do lesa, já k nedaleké studni s vodou. Naplnila jsem kbelík až po okraj a šla zpátky dovnitř. Vodu jsem pečlivě přelila v kuchyni do starého omláceného hrnce, zapálila hořák a čekala, než bude teplá. Chvíli na to jsem už umývala mastné talíře a uklízela je zpět do rozvrzaných skříněk. Ten, kdo to tu opustil, byl sice pořádný člověk, ale o své věci se moc nestaral. Vše zastaralé a opotřebované. Nicméně nám zařídil dočasné útočiště. Když jsem domyla poslední talíř, on se vrátil se svou kořistí.
"Jsi docela rychlý, já to teď dodělala" řeknu, když uvidím, jak se usmívá a za zády něco drží.
"Tak ukaž" dodám.
"Je mladý, ale snad nám to bude stačit" zamává mi před obličejem s malým hnědým ušákem.
"Výborně, zajíce jsme dlouho neměli"
Večeři jsme udělali na ohni vedle chatky. Mlčela jsem a spokojeně přežvykovala maso. Čekala jsem, že bude dělat to samé, ale kupodivu to hrobové ticho prolomil první.
"Odkud vlastně jsi?" ptá se a nadzvyhne obočí. Trochu nečekaná otázka nemyslíš?
"Proč to chceš vědět? Neznáš ani moje příjmení" odpovím a dál se věnuji masu.
"Tak mi pověz obojí. Chci o tobě vědět aspoň něco, když spolu trávíme nějaký ten čas"
"Jsem z New Yorku."
"A dál? Proč si odtud utekla? A tvé celé jméno?"
"Mí rodiče nebyli zrovna ti nejlepší, mám po nich jen příjmení, které snad ani nechci vyslovit. Otec chlastal, matka dřela každý den, aby nás uživila. Pořád mi vyčítala, že ze mě není žádnej užitek a že k ničemu nejsem. Když umřela, otce hospitalizovali na protialkoholním. Pokud vím, zemřel loni při tom útoku na New York. Do pasťáku se mi jako puberťačce nechtělo, proto jsem utekla"
"Jak je to dlouho?"
"Pár let, vlastně už ani nevím. Neslavím ani narozeniny. To město mi nechybí a na nic víc se mě neptej"
Odhodím ohlodanou kost pryč.
"Já taky utekl kvůli rodině. Nebo respektive, nebyla to má pravá rodina a já je pustil dobrovolně. Můj otec byl mrazivý obr z Jotunheimu. Samotný Ódin se mě ujal a snažil se vychovat jako vlastního syna. Nepovedlo se. V Asgardu všichni skákali okolo Thora"
"Ódin? Thor? Ti jsou přece jen ve vikinských povídačkách. Ještě mi řekni, že tvé pravé jméno je Olaf" vyprsknu.
"Ne, jsou skuteční, jako ty. A Jmenuje se Loki, ne Olaf"
"To jako vážně? Odkud že to jsi, Loki?"
"Z Jotunheimu."
"Z Jotunheimu? To je někde v Africe?"
"Je to svět ty hloupá, nebo byl. Teď je zničený"
Připadalo mi to vtipné a tak jsem se uchechtla.
"A to si jako bůh nebo co?" dodám s ironií v hlase.
"Hlavně jsem král, svržený neprávem. Jen se směj smrtelnice. Až se budu vracet zpátky tam, kam patřím, uvidíš, kdo doopravdy jsem."
"Však já ti věřím. Teda, jsem s tebou čtvrt roku a dozvím se něco takového až teď? A to umíš i nějaká kouzla a zázraky ne? Něco jako Harry Potter" zadržím v sobě další výbuch smíchu.
"Harry Potter, to je hloupé jméno. No, od té doby co jsem na Midgardu, jsem moc kouzel nepotřeboval. Vy lidé jste moc jednoduchý."
"Co je Midgard?"
Zakroutí očima.
"Tvoje neznalost mě udivuje. Je to Země. Nebo aspoň tak tomu říkáte vy"
"Aha, vlastně jsi docela fajn, na boha. Ne že bych teda nějakého znala" otočím se na něj.
Teď už kroutí hlavou ze strany na stranu.
"Promiň, každý jsme odněkud. Nezáleží na tom. Jsme, jací jsme. Jestli si bůh nebo ne, zajíce teda umíš" zvednu se z místa a popadnu tácek na zemi. Nedělala jsem si hlavu s tím, co povídal. Beztak žvanil hlady. Takové věci přece nemůžou být skutečné. Šla jsem dovnitř a odnesla nádobí. Přišel po chvilce, talíř pečlivě umyl, uklidil a vypařil se do svého pokoje, ani se nerozloučil. Zůstala jsem sama a vzhledem k tomu, že se mi opravdu spát nechtělo, prohrabala jsem se knihovnou a všemi možnými poličkami. Byly tu kuchařky, knihy o myslivosti, rybářství, pověsti, pohádky a v neposlední řadě nějaké biografie. Na nejspodnější poličce se válely několik let staré časopisy. Začala jsem číst jeden titul za druhým. Hobit aneb cesta tam a zase zpátky, Jak uvařit divočáka na sto způsobů, Vaříme z hub, Mytologie všech národů, Jak na počítač, Kniha vtipů, Harry Potter a…
Počkat, Mytologie všech národů? Výborně. Jestli Loki teda mluvil pravdu, bude tam i něco o něm. Teda ne, že bych mu to věřila. Hladově jsem po knize šáhla. Moje zvědavost byla větší. Z police se mezitím sesypal nános prachu a já musela zakašlat. Otřela jsem dlaní tmavé desky, na nichž se vyjímal zlatý nápis. Otevřela jsem je, staré stránky zapraskaly a já mohla začít číst. Kniha voněla starým papírem, okraje stránek zdobily nádherně ručně malované ornamenty, iniciály, co by velká počáteční písmena byla vykreslena do sebemenšího detailu a já byla uchvácena tou krásnou vazbou. Vypadala spíše jako deník nějakého dobrodruha. Ke každé kapitole byl připsán inkoustem komentář. Autora jsem hledala marně.
Posadila jsem se do křesla naproti plápolajícímu krbu, přeskočila veškeré kapitoly o jiné mytologii než severské a vrhla se do čtení. Zpočátku to byla nuda, ale ten kdo tu knihu napsal, věděl, jak čtenáře nakonec zaujmout. Čím víc jsem četla, tím víc jsem začala ztrácet pojem o čase. Téměř na konci knihy se vynořily kresby. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Byly zřejmě kresleny rukou autora, protože inkoust, který je tvořil, byl úplně stejný jako popisky na každé stránce. Pak jsem ale našla něco, z čeho mi spadla pusa až na zem. Na stránce stálo:
Loki, bůh lží, klamu, neplechy a přetvářky. Nevlastní syn Ódina, vládce Asgardu. Mocný mág, otec tří dětí, manžel Sygin. Byl krásný, charismatický, ale podlý a zákeřný. Loki byl vysoké postavy s černými vlasy spadající až na ramena, oči mu zářily zelenou barvou. Vyznačoval se především nošením zlaté helmy s dlouhými rohy a tmavě zelenou tunikou s pláštěm.
Ručně zde bylo připsáno: Extrémně nebezpečný.
Co mě ještě více zarazilo, byla ta podobizna načrtnutá na listě. Loki, který se teď pohyboval v okruhu necelých 10 metrů ode mě, si byl tak neuvěřitelně podobný s tím na papíře, že se mi z toho až zamotala hlava.
"Co tu děláš tak pozdě?" uslyšela jsem. Ani jsem si nevšimla, že přišel do místnosti. Najednou mě zachvátí panika a v hlavě mi pořád bliká ten nápis: extrémně nebezpečný. Knihu zabouchnu a vymrštím se z křesla. On asi fakt nekecal. Že bych začala věřit pohádkám?
"Ale nic, čtu si jenom takové pohádky" odpovím a nadhodím dětinský úsměv.
"Aha. Já jen, že je už pozdě v noci a tady se pořád svítí, tak jsem se byl podívat, jestli si tu nezapomněla zhasnout."
Vytřeštím oči, zakroutím němě hlavou a knihu pěvně na prsou sevřu.
"Fajn, tak já jdu zase ležet" mávne rukou.
"Jasně, já už za chvíli taky půjdu"
Kývne, otočí se na podpatku a zmizí ve tmě schodů. Uf, tak to bylo o fous. Ale sakra, on je asi fakt bůh!
Vezmu knížku, zhasnu a jdu nahoru do patra, kde jsem si udělala vlastní provizorní pokoj. Pečlivě za sebou zamknu, co kdyby náhodou. Usadím se na posteli a pro jistotu se znovu podívám na onu stránku, jestli se mi to nezdálo, a ono vážně ne. Je mu to tak podobné. Ta představa mě děsí. Začínám se ho bát a lehám si na postel. Tohle už není legrace.
Ráno mě vzbudí klepání na dveře. Když si uvědomím, že je to on, rozklepu se po celém těle.
"Hej, vstávej. Mám tu pro tebe snídani" uslyším ho. To nepřichází v úvahu, nehodlám tuhle místnost opustit, dokud tu bude on. Jdi pryč.
"Ne díky, nemám hlad" odpovím a dál zděšeně zírám na dveře.
"No tak, je to dobrota. Mám pro tebe něco speciálního" klepne znovu a snaží se otevřít, ale zámek ho drží.
"Proč si zamčená?!"
"Nic nechci, jdi pryč"
"Děje se něco? Otevři!"
"Nic se neděje. Nemám hlad. Nech mě být"
"Tak něco se asi děje, když se přede mnou zamykáš. Provedl jsem něco?"
"Ne nic, opravdu. Jen chci být sama."
"Jak chceš. Jen ti nesu snídani, nic víc. Nechám ti to tu za dveřmi a až budeš mít hlad, tak si to vezmi, dalo mi to docela dost práce. Chtěl jsem ti udělat překvapení"
"Dobře, díky."
Zaslechnu, jak talíř klapne o dřevěnou podlahu a jeho kroky na rozvrzaných schodech. Teprve pak se začnu znovu uklidňovat. Sakra, vždyť mi předtím nic neudělal, tak proč by se na tom mělo něco měnit? Bůh, nebůh. Jenže mě to vážně děsilo. Musím odtud vypadnout.
Zbytek dne jsem strávila zavřená nahoře sama. Věci jsem si složila do malého batůžku a pořád se rozhodovala, jestli mám utéct. Buď dnes v noci, kdy bude spát a nebude o tom vědět, nebo jestli ještě teď, dokud není tma. Bylo to dost těžké rozhodnutí, neměla jsem žádné jídlo ani pití a kolem nás byl jen hustý les s jezerem. Takže vydat se někam byla sebevražda, vlastně se mi tu hodně líbilo, ale dokud tu bude on, nesmím tu zůstat. Těsně před západem slunce, který jsem sledovala oknem, padlo mé konečné rozhodnutí. Uteču, ještě dnes v noci. Jídlo si chytím v lese a vodu naberu ze studně. Zbytek se nějak obstará. Znovu jsem uslyšela zaklepání. Srdce mi najedou začalo bušit jako o závod. Krev se hnala do tváří, adrenalin rozpumpoval tělo. Stahovala mě úzkost.
"Hej holka, ty jsi dnes nic nesnědla. Děje se něco? No tak otevři. Pokud se něco stalo, probereme to"
Mlčela jsem, seděla dál na posteli a křečovitě si držela kolena. Dobýval se dovnitř. Zahlédla jsem slabé zelené světélko vycházející z dírky zámku. Dýchala jsem ztěžka, ruce se mi chvěli. Ne, ne, ne, nechoď sem, prosím ne. Dveře se otevíraly pomalu. Každé to vrznutí, mě rozechvělo ještě víc. Stál tam, nechápavě na mě koukal. Seděla jsem jako přimražená.
"No tak co se stalo? Proč se tak klepeš?" spustil a blížil se ke mně.
Začala jsem na něj křičet.
"Jdi pryč! Nech mě být!"
"Hej, co ti to přelítlo přes nos? Nechci ti ublížit. Co blázníš, holka!"
Prudce jsem vstala a přilepila se na zeď.
"Nech mě být!" křiknu znovu.
Teď už jsem hysterčila. Před ním nebylo kam utéct, místnost byla příliš malá na to, aby mu pláchla. Teď už stál přímo přede mnou. Začala jsem kopat nohama před sebe a mlátit rukama na všechny strany. Vrhl se na mě, popadl mě za kmitající se ruce. Byl proti mně příliš silný, takže mé pokusy se z toho vyvléct, vyšly na zmar. Proboha, proč já? Tak už mě zabij, stejně nemám pro co žít. Docházeli mi síly. Ruce mi držel pevně, až to bolelo. Podívala jsem se mu do očí. Nechápal mě.
"Klid. Co se stalo?" řekne mi a vezme mě pevně do objetí. Už není úniku. Přestávám protestovat a prát se.
"To. Ty. Jsi. Skutečný. Bůh. Ta. Kniha" odpovím křečovitě.
"Jaká kniha?" zamračí se.
Otočila jsem hlavu směrem k polštáři. Podíval se nechápavě, pustil mi jednu ruku a odhrnul polštář. Ležela tam, otevřená přesně na stránce s jeho podobiznou. Usměje se a zakroutí hlavou.
"Tak proto tak vyvádíš? Že je mi nějaká lidská malůvka podobná?"
Neodpovím a dál na něj zírám.
"Jo jsem odjinud. Sama si řekla, že je ti jedno, kdo jsem a odkud pocházím. A teď, když jsi našla něco v té hloupé knize, tomu teprve věříš?"
"Ty jsi mi opravdu nelhal, že ne?" vyhrkla jsem nakonec.
"Nemám důvod ti lhát, ani jsem neměl. To ty jsi mi nevěřila. Neměl jsem ti nic říkat."
Teď už mě pustil. Promnula jsem si ruce a pro jistotu se od něho odtáhla.
"Nevěřila. My obyčejní lidé v něco takového nevěříme. Myslela jsem, že žvaníš hlady."
Uchechtne se.
"To sis opravdu myslela?"
"Jo" přiznám se a sklopím oči.
"Smrtelníci. Věřil jsem ti. Asi byla hloupost tě brát sebou. Škoda, že jsem to nevěděl dřív" zakroutí znovu hlavou a odejde naštvaně pryč z pokoje.
Připadala jsem si hloupě. Z toho šoku jsem se vzpamatovávala dobrou hodinu, než jsem se znovu zvedla z postele a byla si schopná dojít pro něco k snědku. Můj žaludek už totiž hlasitě volal po nějakém jídle. V kuchyni jsem snědla vše, co jsem našla. Ten pocit, že jsem měla plné břicho byl uklidňující. Vyběhla jsem zpátky nahoru, vzala knížku a do batůžku nacpala spacák. Oblékla jsem si mikinu a vyrazila. Jo, byla hloupost být s ním. Dřív jsem taky žila sama, proč bych to nezvládla i teď?
Dům jsem opustila těsně před setměním a vydala se podél pobřeží jezera. Ani si toho nevšiml. Slunce zapadlo brzy, ale mé nohy mě nesly pořád dál a dál. Byla jsem už daleko. Ale les vedle mě neustupoval. Nádherně voněl. Světlo z chatky bylo teď jen malou tečkou na obzoru. Beze mě ti bude asi opravdu líp. Vždycky jsem všem byla na obtíž, matka měla pravdu. Posadila jsem se na zem a zaposlouchala se do šumění vody. Připomínalo šumění oceánu. Moře je nádherné, takové tajemné a klidné. Přikryla jsem se spacákem a klidně usnula. Dnešek byl náročný. Zítra budu pokračovat v cestě.
Slunce mě pálilo do tváře, když jsem se celá promrzlá, probudila, opřená o studený kámen. Celé tělo mě bolelo, ležela jsem schoulená v jehličí. Možná to nebyl až tak dobrý nápad.
"Není ti tu náhodou zima?" uslyším a otočím se. Loki stál s rukama založenýma na hrudi. Vypadal, jako by nespal celou noc.
"Trochu" odpovím rozpačitě.
"Dalo mi docela práci tě najít."
"Vážně?"
"Jo to teda dalo"
"Hmm, jak dojemné" odseknu, vysoukám ze spacáku a zvednu se na nohy.
"Hele hledal jsem tě celou noc. Hlavně proto, abych se ti omluvil. Chápu, že tě informace o mě vyděsily a zcela chápu tvojí reakci, ale jak jsem říkal. Nemám důvod ti lhát ani ti nechci ublížit. Jsi jediný smrtelník, kterému věřím."
"A to má být omluva?"
"Ano. Obyčejně nic takového nedělám. To ty jsi tu ta, která by měla být naštvaná. Neměl jsem se tak chovat a vše ti povědět na rovinu"
Mlčím a sklopím zrak. Měl pravdu. Najednou mi ho bylo líto.
"Máš pravdu. Taky se omlouvám, nebylo nejlepším řešením od toho utéct. Jsi takový, jaký jsi. Už na začátku jsme si řekli, že to není důležité."
"Já vím, neměl jsem s tím začínat. To já chtěl o tobě vědět víc…" rozhodí rukama a pokračuje "Takže vše při staru?"
Přikývnu.
"Ale příště mi takové věci raději řekni." doplním. Usměje se. Vyhrál.
Vrátili jsme se zpět do chatky. Loki sice zarytě mlčel po celou cestu, ale já ho nechala ponořeného v jeho vlastních myšlenkách. Uvnitř bylo příjemné teplo, na rozdíl o té otravné zimy venku a kupodivu i uklizeno.
"Ty jsi uklízel?" zeptám se a usadím se do křesla v obýváku.
"Ano, ale jen trochu" zasměje se.
"To bych do tebe nikdy neřekla"
"Jsem nepředvídatelný"
Zasměju se.
"To tedy jsi" dodám.
Udělal i večeři. Koukala jsem jako puk. Do něho bych to nikdy neřekla, proto jsem nadšením vyskočila, když donesl hromadu jídla, o kterém jsem ani nevěděla, kde vzal. A bylo mi to jedno. Před spaním jsem se rozloučila. Jako každý večer zapadl do pokoje a pečlivě za sebou zavřel dveře. Děkuji ti za pěkný večer… řeknu si sama pro sebe a lehnu si na postel.
Ještě dlouho jsem ležela po tmě, zírala do stropu a nemohla usnout. Kdo ví, čím to bylo. Jestli tím, že jsem pod jednou střechou s někým, kdo pochází z jiného koutu galaxie nebo tím, že mám to štěstí. Přece to muselo mít nějaký význam. Zvedla jsem se z postele a zamířila k jeho dveřím. Pomalu jsem otevřela. Kupodivu se uvnitř místnosti svítilo. Loki seděl na posteli, opřený zády o zeď a zíral do knížky. Když zaregistroval mou přítomnost, zvedl hlavu.
"Omluvám se, že tě ruším. Vím, že je pozdě" řeknu omluvným tónem.
"To je v pořádku. Stejně nespím. Potřebuješ něco?" odpoví a zírá na mě.
"Vlastně nic, jen… nemůžu usnout a…"
"Tak sis řekla, že mě navštívíš, aby si nebyla sama" dokončí za mě větu.
"Ano" kousnu se do rtu.
"Tak pojď dál" mávne na mě a posune se na posteli, aby mi udělal kus místa.
"Co to čteš?" zeptám se a usadím se vedle něj.
"Vlastně to, co jsi našla v knihovně. Velmi působivá publikace, i když v mnoha ohledech absolutně nepřesná."
"To je jasné, je to mytologie. Ten, kdo to psal, netušil, že se tu kdy nějaký bůh objeví a bude jeho dílo kritizovat za nepřesnost"
"To tedy asi ne, ale…" usměje se. Chvíli na něj jen tak koukám a mlčím. Vlastně nemám co říct a jak je vidět, on taky ne.
"Děkuji ti, už tě nebudu otravovat" prolomím nakonec ticho a zvednu se z postele, přičemž mě chytne za zápěstí tak prudce až mě strhne zpátky a já dopadnu na jeho klín.
"Chci, aby si zůstala!" zašeptá potichu, odhodí mi pramen vlasů dozadu a já nakloním hlavu na stranu.
"Jsi si jistý? Jsem přeci obyčejná smrtelnice, která toho o tobě moc neví. Ani o tvém světě" usměju se.
"Tak zůstaň a všechno ti povím" našpulí rty a pohladí mě po tváři. Nakloním se k němu pomalu, ale nakonec je to on, kdo mě k sobě přitáhne blíž.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 21:33 | Reagovat

Prostě dokonalost. Loki... hm, taky bych ráda přistála v jeho posteli:D Je to krásně napsané, a prostě... kdo by s ním nechtěl být čtvrt roku na útěku?:)

2 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 21:50 | Reagovat

Koukám že jsem našla dalšího takového blázna do Lokiho, jaký jsem já sama :) *jackpot!*
K povídce - je to úžasné, určitě máš talent a mě se tu u tebe strašně líbí :) Už jen ta písnička nahoře k naladění atmosféry je skvělá... a ten design mě dostal^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama