Chapter I. - Zemřela se ctí

13. února 2014 v 19:28 | The Escapist |  Princezna temnot
Zdravím Vás mé milé čtenářky!
Čekání už je u konce, protože tu máme nový příběh a s ním i první kapitolu nové povídky. Těším se na Vaše komentáře, pocity, kritiku a jakoukoliv odezvu, kterou mi tu zanecháte. Už pracuji na dalších kapitolách a dokonce designu! Přeji pěkné čtení a večer :-)


Běžela jsem temnými ulicemi Londýna, mého jediného domova. Dlouho jsem běžela, dokud křik a rány neutichly a já se necítila v bezpečí, ukrytá v jednom vstupu do kanalizace. Kdo by to jen tušil, že se korunní princezna z takového rodu jako jsem já, bude muset ukrývat v té špíně a smradu městských ulic, ale neměla jsem na výběr, tak jako spousta z nás. Zbylo nás jen pár, pár posledních, kteří zůstali naživu. Polovina mé rodiny zemřela. Nedávno jsem přišla téměř o všechno, o matku, sestru, strýce s tetou a taky o nenarozeného bratra. Byla to těžká ztráta, která poznamenala nejen mě, ale i celé mé okolí. A to jen kvůli lidem. Bastardům, kteří nerozumí více vyvinutým bytostem. Co není lidské, hned zahubíme. Lidská hloupost mě dopalovala, přesto ale nebyli tak bezbranní, jak jsme si zprvu mysleli. Dokud si o nás smrtelníci mohli číst jen v knihách, točit o nás filmy, či o nás diskutovat a vymýšlet báchorky, žili jsme si poklidně. Poklidně skrytí před jejich společností. Ale jakmile objevili naší skutečnou existenci, začali nás lovit. Všechny do jednoho. Náš počet se každým dnem zmenšoval a my nebyli na válku připravení. Každým dnem přišla o život spousta magických bytostí, od víl, přes elfy a upíry až po zlostné vlkodlaky. Země byla najednou pro naše dva druhy příliš malá. Buď tedy my, anebo oni.

Má rodina žila po staletí jako rod významných mágů, druidů a čarodějů ovládající magii živlů, která se dědila z rodičů na dítě. Uchovali jsme tradici přísné rodové linie, aby se tak naše moc nerozšiřovala do řad jiných bytostí. Proto byli partneři pečlivě vybíráni, aby si jejich potomci zachovali status originálu na celém světě. Po staletí tento systém fungoval, až k mému otci, který čistou linii přerušil tím, že si vzal upírku a stvořil mě. Napůl čarodějku, napůl upírku. Kdyby otec nebyl tak významnou součástí komunity, vztah mých rodičů by nebyl uznán za právoplatný a já bych tak ztratila veškeré právo se považovat za součást rodu a věci s tím spojené.

Moje stáří se blížilo k hranici 300 let, což se považuje za věk dospělosti a plnoletosti. Z mých sourozenců jsem byla nejstarší. Neměla jsem z toho, kdo ví jakou radost. Pravidla byla dána. Bude ti 300, najdeš si manžela a budeš dál šířit naše učení. A teď, když nás bylo málo, bylo to nezbytné. Přesto všechno jsem některými členy vyšší rady byla považována za hloupý vtip naší dokonalosti. Otec se snažil toto tvrzení vyvrátit, ale marně. Ti staří hlupáci měli své hlavy. Radu tvořilo 13 členů=mágů s předsedou v čele. Bylo jich třináct, aby při hlasování nikdy nebyl počet rovný sudému číslu, což znělo logicky, kdyby se ti blbci věčně nezdržovali hlasování anebo nehlasovali pro sebe. Funkci předsedy zastával právě můj otec. Měnila se každých 100 let, otec byl zvolen před 5 lety. Vysloužil si jí záchranou 500 životů v prvním roce války s lidskou rasou.

Dopadla jsem nohama do vody plné…raději nebudu říkat čeho. Kolem mě se táhla dlouhá tmavá chodba smrdící víc, než skřetí brloh. Ze stropu sem tekly dlouhé čúrky vody a já během chvíle byla mokrá od hlavy až k patě. V životě bych nevěřila, že budu nucena něco takového podstupovat. Pokračovala jsem v cestě. Musela jsem se vrátit zpět do Sídla, jediného místa, kde jsme byli v bezpečí před lidskou chátrou. Byla to velká prostorná vila, nacházející se nedaleko centra Londýna. Naše rodina tu vilu užívala po staletí jako letní sídlo, teď jsme ale poskytovali útočiště i ostatním uprchlíkům, kteří přišli o střechu nad hlavou. Nebylo tam k hnutí. Jako jediná jsem měla právo na soukromí a vlastní pokoj, ale když spíte jednou za čas, není to až taková nutnost. Pod vilou bylo postaveno rozsáhlé sklepení pro případ rychlého a nenápadného útěku z města, které prozatím nebylo nikdy využito.

Chodba se stáčela doprava. Přišlápla jsem si kus sukně. Ohnula jsem se a jedním trhnutím utrhla kus látky z už tak zničených šatů. Povzdychla jsem si. Tento týden už třetí. Doběhla jsem do slepé uličky. Zatraceně. Nebylo na výběr, musela jsem zpět na povrch. Podívala jsem se nahoru, kde se rýsoval železný mřížkový poklop. Vylezla jsem po kluzkém žebříku a odtáhla ho. Vedl do opuštěné uličky, a jak jsem poznala o pár bloků dál, než jsem vlezla pod zem. Konečně jsem se zorientovala, rozeběhla se směrem ke Kensington gardens, odkud vedla nejbližší cesta k Sídlu.

Velká a tmavá, pro smrtelníky snadno přehlédnutelná vila, jejíž obrysy se rýsovaly mezi stromy, byla pro mě záchranou. Kolem celého pozemku se táhl vysoký zděný plot s rezavou bránou u příjezdové cesty. Oddechla jsem si. Znamenalo to úlevu. Díky bohu, že jsem nepotkala žádného Lovce, člověka specializovaného na chytání mágů. Přistoupila jsem k zámku, rozhlédla se kolem sebe a tiše vstoupila. Cesta plná drobných kamínků byla pokrytá kalužemi. Zabouchala jsem klepadlem ve tvaru dračí hlavy na hlavní vrata.
"Heslo?" ozvalo se zachraptění za zavřenými dveřmi.
"Nikdy nebudeme jako ostatní" odpovím dobře naučenou větou a dveře se přede mnou otevřou. Starý téměř plešatý komorník Arthur oděný do černého hábitu, který by měl být už aspoň sto let po smrti, znovu zakašlal a podíval se na mě kritickým pohledem.
"Slečno, Vy tedy zase vypadáte! Váš otec nebude dvakrát nadšený"
"Taky vás ráda vidím, Arthure" odseknu a vejdu do prostorné haly s velkým schodištěm uprostřed.Vedlo nahoru do dalších místností. Stěny byly krásně obloženy červeným dřevem a pod každým oknem stály různé starožitnosti. Navenek vypadal dům opuštěně, ale uvnitř to žilo. Pobíhaly tu davy lidí, jeden křičel na druhého, děti plakaly a matky je utěšovaly. Nebyl tu prostor pro všechny a tak každý byl uložen tam, kde zrovna bylo místo. Prošla jsem kolem nich a zamířila po schodišti nahoru k jídelně až k otcově pracovně na druhé straně domu. Zaklepala jsem. Hlásit jsem se musela.
"Ano, vstupte" zaslechla jsem hlas a otevřela dveře. Otec byl starší muž s kratšími prošedlými vlasy, přísným kukučem a chováním anglického gentlemana. Po většinu času nenosil nic jiného než smoking, nebo nějakou uniformu.
"Tahiro! Kde si byla?!" vykřikl, když mě spatřil, jeho obvyklá reakce. Vyšvihl se od velkého stolu a nepřátelsky se zamračil. Mlčela jsem a našpulila pusu. Vždycky nadával, když jsem utekla ven v noci. Ale nedalo mi to. Jeho černý oblek se zavlnil.
"Je nezodpovědné jít ven v noci! Co kdyby tě někdo viděl a co má znamenat ten humbuk ve zprávách?! Jak teď ostatním vysvětlím, že moje dcera si chodí ven, kdy se jí zachce bez povolení?"
"Odpusť, otče, ale…" řeknu kajícně.
"Jestli budeš pořád takhle utíkat, rada už tě nepřijme mezi sebe jako mého dalšího zástupce. Víš, co by to mohlo znamenat pro náš rod?!" křikne a obejde stůl.
"Já o to nestojím!" protestuju.
"Sama víš, že jsme ve válce. Byla by si dobrý přínosem, chceš snad zničit vše, co jsem vybudoval? Kdo s tebou ještě utekl?"
"Nikdo"
"Nelži mi, viděl jsem to ve zprávách tři postavy. Ten zmatek v ulicích, mrtvé lidi"
"Nelžu ti"
"Lžeš! Kdyby tu byla tvá matka…"
"Jenže už tu není! Zemřela. Je pryč. Už se nevrátí!"
"To, ale neznamená, že budeš utíkat v noci ven. Tak, kdo s tebou ještě byl?"
"Nikdo"
"Tah prosím…" klesne mu hlava do dlaní.
"Asha a Benjamin…Ben byl zajat, Asha nevím, kde je" řeknu sklesle, když vidím jeho ustaraný výraz.
"A to mi jako říkáš jen tak?"
"Otče, byla to jejich volba. Jestli se budeme pořád takhle schovávat před světem a nebudeme bojovat, pojdeme tu jako králíci…nebo lépe jako sardinky" rozhodím při tom rukama a vyjdu zpět na chodbu.
"Tahiro!" zařve znovu otec a následuje mě.
Můj pohled upoutal přicházející vysoký mladík, jeden z mých největších přátel s nuceným úsměvem ve tváři, roztrhanými a špinavými šaty a vlasy jako po zásahu elektřinou. Ne jedenkrát otec chtěl, aby naše přátelští přerostlo v něco víc. S Benem jsme se znali od narození, byl něco jako můj bratr a můj spojenec. Otec ho navíc měl rád, což přinášelo jisté výhody, kdž jsme měli průser. Mohla jsem se na Bena v čemkoliv spolehnout a on na mě.
"Bene!" zakřičím a vrhnu se mu kolem krku.
"Tahiro! Kde si to zase lezla, vypadáš hrozně" zavtipkuje a objetí mi oplatí.
"Ty ještě hůř" vrátím mu to.
"Asha?" ozval se otec.
"Běželi jsme se schovat, už to nestihla" zakroutí Ben hlavou a chytne se za bok. Otec si povzdychl.
"Krvácíš!" vyjeknu zděšeně, když spatřím jeho červeně zbarvenou ruku a bok.
"Ne víc než ty"
"Idiote, pojď, ošetříme tě"
"Tah, potom si promluvíme" ozve se znovu otec a já přikývnu. Nevěstilo to nic dobrého, když otec řekl, že si musíme promluvit, smrdělo to průšvihem, velkým průšvihem. Možná byla asi opravdu chyba utéct dnes v noci. Ashu to stálo život.
Došli jsme až na ošetřovnu. Malá místnost v přízemí vonící desinfekcí byla pořád narvaná k prasknutí. Lůžka byla plná pacientů s popáleninami, otravou anebo zlomeninami. Doktorka Julliane Lawrencová byla na svůj věk, stále mladá upírka, která se postarala o to, aby má matka u porodu nezemřela a přivedla mě na svět. Byly spolu spojeny poutem, které zajistilo to, že pokud jedna z nich zemře, tak ta druhá se postará o zbylé příbuzné, což teď zahrnovalo mě a mého otce. Byly tedy něco jako sestry. Smrt mé matky se jí velice dotkla, proto se snažila mi ve všem pomáhat, jak jen to šlo a já ji brala, něco jako svou tetu. Na ošetřovně zastávala něco jako post hlavní doktorky, veškerým zraněním totiž rozuměla nejvíc a taky mým potřebám.
"Tah, Bene, co se stalo?" spustila na nás, když jsem Bena uložila na jedno z volných lůžek. Mlčela jsem.
"Takže jste zase utekli? Tah, měli byste s těmi útěky přestat, tvůj otec…" dodala a sjela mě starostlivým pohledem.
"Nepoučuj, s otcem si to chci vyřídit sama" skočím ji do řeči.
"Já to myslím dobře. Až přijde Asha, požádám ji…" pokračuje.
"Asha dnes zaplatila životem"
"Děláš si legraci?"
Zakroutím hlavou.
"To je špatné. Zrovna ona"
"Bohužel. Postarej se o Bena. Jdu si odpočinout."
"Ráno se dostav na pravidelnou dávku krve"
"Myslím, že teď ji bude potřebovat spíše někdo jiný" podívám se na omdlívajícího přítele.
"Tah, neměla by ses tak trestat"
"Zasloužím si to. Neměla jsem ho do toho nutit a Ashu taky ne. Mé rány se vyléčí sami jejich ne" otočím se k východu.
"Někdy si každý musí zvolit svou cestu sám a Asha jistě zemřela se ctí, jako správná válečnice"
"Ano, ona určitě ano. Dej tu krev Benovi, když bude potřeba. Nechci, aby zemřel i on. Na toho mám příliš ráda" s těmito slovy odejdu a nechám ji konat potřebné.
Vrátila jsem se nahoru do svého pokoje, který byl překvapivě celý uklizený a vypulerovaný. Šla jsem se osprchovat a umýt ze sebe veškerou špínu. Musela jsem zajisté smrdět víc než bolavá noha. Mé šaty přistály v koši. Někdo zaklepal.
"Dále" řeknu.
"Můžeme si promluvit?" vejde dovnitř otec.
"Vím, že jsi, naštvaný otče, ale dělala jsem to pro nás. Nemůžeme už takhle žít, pořád se schovávat a nechat se zatlačovat lidmi…"
"Tah, o tom teď mluvit nechci"
"Tak proč si přišel?"
"Jsem tu, protože si tvou návštěvu vyžádala sama rada"
"Mě?"
"Ano, zítra ráno vyrazíme do parlamentu"
"Co po mě chtějí?"
"Souvisí to hlavně s tvým jmenováním. Je nutné předstoupit před ně a odpovědět na otázky"
"A to se mě budeš ptát ty?"
"V tomto případě nehraje hlavní roli předseda, ale všichni ostatní. Já se jen pak zapojím do hlasování"
"Do hlasování a o čem?"
"Zdali tě přijmeme mezi sebe, nebo tě zvolíme prostředníkem. Nebudeš členem rady a nebudeš v ničem rozhodovat, pouze naslouchat a plnit její vůli. Co rada nařídí, ty vykonáš. Pro většinu z nás je to čest"
"A co Ben? Touží se stát tvým pozdějším nástupcem"
"Víš sama, že mám Bena velice rád, ale je příliš zbrklý a stále s ním švihá mladická nerozvážnost"
"Jsem stejná"
"Ne jako on. Ty jsi mnohem dospělejší a v mnoha věcech moudřejší"
"Bude naštvaný"
"Bude to muset pochopit"
Nejistě se usměju.
"Teď si běž odpočinout. Ráno vyrazíme a nezapomeň si nachystat lidské oblečení"řekne nakonec.
"To nebude problém, otče" odpovím, vytáhnu z nočního stolku foťák i s obalem a on se usměje.
"Jsi chytrá, turisté budou nenápadní"
"Ano"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clarissa Clarissa | Web | 13. února 2014 v 21:21 | Reagovat

Woow... :-)

2 Chane Chane | Web | 13. února 2014 v 21:59 | Reagovat

WOW jsem nadšená a potěšená to mě překvapilo opravdu skvělý nápad nemohu se doškat pokračování :-)

3 Maggi Maggi | Web | 15. února 2014 v 20:53 | Reagovat

Skvělý začátek, vážně. :3 Hned mě to napíná a těším se na další. :D Máš celkem dost originální nápady. :D Vážně, i když upíři už jsou ohraní, ty jim ve svých povídkách dodáš jistou grácii a představíš je z "jejich" pohledu. To se mi líbí. :) :D

4 Lucy Lucy | E-mail | Web | 16. února 2014 v 16:08 | Reagovat

No dobře, začíná to zajímavě... a já mám tak ráda rebely:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama