Chapter VII. - Přízraky mé duše

1. února 2014 v 18:29 | The Escapist |  Příběh jedné (ne)smrtelnice
U Amy došlo k radikální změně v chování. Neustále slyší hlasy, cítí a vidí přítomnost někoho jiného. Má náhlé výbuchy vzteku a ničí vše, co ji přijde pod ruku. Utíká z reality tím, že stále častěji myslí na smrt, kterou považuje za jediné řešení svého stavu. Nikdy však nezajde za hranici toho, aby si udělala něco vážnějšího než jen pár škrábanců a podlitin. A pak se opět objeví ten černovlasý Asgarďan a ji nenapadne nic lepšího, než ho o dobrovolný konec poprosit. Koneckonců to on chtěl, aby prožila taková muka...



AMY

Cítila jsem se vyčerpaně. V hlavě mi prapodivně hučelo. Poslední pár dní jsem zůstala zavřená v pokoji a s nikým nekomunikovala. Loki se ani neukázal, asi ho už nezajímalo to, že to tady postupně brzy zlikviduju. Byla to jediná osoba, se kterou jsem si tu mohla popovídat. I když to byl můj věznitel, nebo jsem ho za něho pokládala, jeho přítomnost mi přesto chyběla. Marně jsem zírala na dveře s nadějí, že přijde. Věděl o mě snad všechno. Nejen o minulosti, ale taky o přítomnosti. Dokonce i věci, které jsem nikdy nikomu neřekla. Těžko říct, odkud ty informace znal.
Neměla jsem chuť jít spát, jíst, cokoliv dělat ani jít ven na balkon nadechnout se čerstvého vzduchu. Neměla jsem na to náladu. Čas pro mě byl najednou pojem, který přestával mít význam. Noční můry se začaly objevovat v častějších intervalech než obvykle a mě to děsilo. Budila jsem se s křikem krátce po tom, co jsem usnula a tak většinu času trávila koukáním do blba. To by ani tak nevadilo, kdybych různé přízraky a potvory neviděla, i když bdím. Přicházeli zcela nečekaně, občas na mě i mluvili. Přeběhly po místnosti, chvíli na mě koukali, ale pak se rozplynuly jako pára nad hrncem. Dělala jsem, že je nevidím a ignorovala je. Jenže někdy mě dokázali během pár minut vyprovokovat tak, že se ve mně najednou vznesla vlna neuvěřitelného vzteku. Nedávno jsem převrátila knihovnu a srazila k zemi svítící lampu u postele. Ty knihy tam ležely poházené do teď, střepy z lampy také. Až přijde ten černovlasej bůh, musím si to s ním vyřídit. Jestli se teda vrátí. Tohle jsme si nedomluvili.
Blížilo se k večeru. Venku se pomalu stmívalo. Stála jsem u okna a zírala na svůj bledý odraz, vlasy celé rozcuchané. Neměla jsem náladu na tom nic měnit. Z očí se mi kutálely slzy. Už nechci, nechci. Byly to muka. Sotva jsem se hýbala. Při tom prohlížení mé chřadnoucí tělesné schránky, jsem si všimla, že mi žíly na zápěstí prosvítají víc, než je obvyklé. Zářily světle modrou barvou. Toho jsem si dřív nevšimla. Přejela jsem prsty po kůži.
"To je normální, jsi už skoro jednou z nás. Proměna je téměř dokončena" zaslechla jsem šeptající hlas, rychle jsem se otočila a švihla rukou před sebe. Proletěla prázdnem. Nikdo tam nestál. Už je to zase tady, mluví se mnou. Hlas šeptal dál řečí, kterou jsem neznala. Znělo to jak nějaká kouzelná formule, či hlas samotného ďábla chechtajícího se nad svým vydařeným dílem.
"Přestaň! Mlč už!" zakřičela jsem. Zase ten vztek. Vzrůstal rychlostí, kterou jsem nedokázala zastavit ani ovládat. Popadla jsem opěradlo od nejbližší židle a hodila s ní proti zdi. S rachotem se rozpadla na pár dřevěných tříšek. Můj vztek však neustával. Uši mi zalehly, krev se nahrnula do tváří.
"Počkej, až se ukážeš! Počkej, až přijdeš! Zabiju tě, ať si bůh nebo ne! Zaplatíš!" vypustila jsem z úst a praštila pěstí do skla v okně. Střepy mi napadaly k nohám. Nic jsem necítila. Ruka se zbarvila červenou barvou, která se začala měnit na modrou, až zcela zčernala. Zděšeně jsem se svezla k zemi a schoulila se do klubíčka mezi střepy. Zavřela jsem oči. Copak už jsem zešílela? Copak už není žádná možnost vrátit to zpět? Neměla jsem ho poslouchat, neměla. Mou mysl polapila temnota. Svírala ji, dusila a nechtěla pustit. Realita byla utrpením. Raději zemřu, ať tahle noční můra už skončí. Smrt pro mě bude vysvobozením. Nemám sílu na to s temnotou bojovat. Tenhle boj už je prohraný a já jsem ta, kdo je poražený.
Bylo ticho. Dlouhou dobu, se neozvalo nic. Vůbec nic, co by mě donutilo otevřít oči zpět do reality. Nic, co by mě vtáhlo zpět ke světlu. Nevím, jak dlouho jsem ležela ani kolik uběhlo hodin. A až pak se ozvalo zarachocení zámku na dveřích. Bylo to něco, jak znamení. Pootevřela jsem oči a snažila se v té tmě zaostřit. Ucítila jsem něčí ruku, jak mě zvedá ze země na nohy a opře o nejbližší zeď. Zvedla jsem hlavu výš, abych mohla dotyčnému pohlédnout do tváře. Poznala jsem ten obličej, ty černé vlasy, i ty oči, které mě teď bedlivě sledovaly.
"Loki" vydechla jsem, ale nezmohla jsem se na nic víc. Hlas mi uvízl v hrdle. Byla jsem přišpendlená na zdi a nebýt toho, tak se znovu sesunu k zemi. Moje nohy mě sotva držely.
"Co se tu stalo?" zeptá se zděšeně a kouká na mě. Chvíli jsem mlčela.
"Jen, to co si chtěl! Zničil si mě! Já už ty hlasy v mé hlavě poslouchat nechci, ani vidět ty přízraky. Nemůžu spát, nemůžu dělat nic, aniž by na mě mluvili" vypadne ze mě, ale ten hlas nepatří mě. Té holce, kterou jsem byla, ale té druhé Amy, kterou jsem se stala. Tou troskou, opuštěnou pevností na kraji hlubiny. Zamračí se, ale nic na to neříká. Že by mu konečně došlo, co způsobil? Pustil mé rameno. Zírala jsem na něho, jak si prohlíží tmavou místnost plnou rozházených knih, střepů a rozbitého okna. Teď už jsem chtěla říct, vše. Úplně vše, co jsem ze sebe chtěla dostat.
"Podívej se na mě! Co ze mě zbylo?! Měl si mě zabít při první příležitosti, která se ti naskytla! Nechci už takhle trpět! Já už to nezvládám!"
Po těch slovech, jako by do mě uhodil blesk. Zase ten vztek. Tentokrát ho ale nezpůsobil neznámý hlas ani osoba. Bylo to už jen tím, jak tu stál a prohlížel si to tu. Vzpomněla jsem si, jak jsem si slibovala, že za to zaplatí, ale mé tělo bylo příliš slabé, abych to udělala. Přesto se ve mně něco zhouplo, možná za to mohl ten vztek a já se na něj vrhla. Poslední kapičky síly, které mi zbyly. Nohy se mi podlamovaly, mlátila jsem před sebe, jako zraněné zvíře toužící po odplatě a pak ucítila, jak jsem dopadla tvrdě zpět na stěnu. Držel mě pevně pod krkem. Z očí mi zase tekly slzy. Tohle už byl vrchol mého zoufalství. Tak takhle to skončí?
"Prosím…" vypustila jsem ze sebe a chytla ho za zápěstí.
"…Prosím, pokračuj. Jsem na smrt připravená. Já už nechci takhle žít. Zabij mě!" svěsila jsem ruce. Jsem skutečně připravená? Ano jsem, namlouvala jsem si. Ztrácela jsem dech. Koukala jsem přímo do těch jeho očí a on zíral na mě. Nevěděl, co cítím, pro mě to opravdu byla jediná možnost. Zavřela jsem oči, nechala vše na něm. On mě i přes to všechno pustil.
"Nemůžu to udělat" řekne.
Na sucho polknu.
"Cože?" zakňourala jsem.
"Nemůžu"
"Proč?"
"Prostě nemůžu… Musíš to pochopit"
"Proč?"
"Protože…"
Z jeho hlasu zněla bolest. Bylo to jako zoufalé kňouraní dítěte, kterému vzali jeho oblíbenou hračku. Dotkla jsem se jeho ruky, přiložila zpět na svůj krk a čekala.
"Tak dělej. Já tě o to prosím" řeknu. Zakroutí hlavou, svěsí ruku zpět dolů a mě se zableskne před očima.

LOKI

Když se skácela k zemi, došlo mi, že to opravdu není normální. Netušil jsem, že to na ní bude tak působit. Vlastně jsem začal litovat, že jsem ji do toho nutil. Neměl jsem to dělat. Ten rozmlácený pokoj, její zakrvácená ruka, modřiny všude po jejím těle a křik ze spaní, který jsem každou noc slyšel. Ne opravdu jsem to neměl dělat. Když mě prosila o smrt, nemohl jsem to udělat. Musím ji z toho dostat. Vzal jsem ji do náruče a zakymácel s ní.
"No tak Amy, probuď se. Teď tě nemůžu ztratit. Jsi silnější než to, co je uvnitř tebe. Ty to zvládneš" vypravil jsem ze sebe. Poprvé za svůj život jsem něčeho začal upřímně litovat. Mávnul jsem rukou a pokoj se vrátil do původního stavu. Odpusť mi, takhle jsem to nechtěl.

AMY

Otevřela jsem oči, slunce na obzoru zrovna vstávalo. Byl nový den. Uvědomila jsem si, co vše se stalo, a posadila se na posteli. Místnost byla uklizená. Nikde ani známka toho, že se tu něco stalo. Podívala jsem se na své ruce, žíly pořád modře zářily, ale neděšilo mě to tak, jako předtím. Necítila jsem nic, co by naznačovalo přítomnost přízraků a všelijakých potvor útočících na mou mysl. Vztek se taky nedostavoval. Co se to k sakru stalo? Zdálo se, že je to pryč.
Proměna je dokončena, vypadá to, že si splnila poslední část zkoušky.
Hlas v mé hlavě pořád byl, ovšem teď jsem mu plně rozuměla každé slovo. Usmála jsem se. Cítila jsem se odpočatě.
Teď je na čase najít našeho starého přítele, který nás do tohohle dostal. Někoho, komu stále hodlám zakroutit krkem. Někoho, kdo nás k tomuhle donutil.
"Lokiho?"
Ano.
"Proč?"
Zapomněla jsi na to, co ti provedl? Donutil tě, aby se naše duše spojily!
"Naše duše? Kdo jsi?"
Ten, kdo tě teď bude řídit, tvé kroky.
"Kde si se tu vzal?"
Jsi tak hloupá? Nebo si mi nerozuměla?
"Ne."
Tak jdi a donuť ho, zaplatit za to. Pomsta bude sladká.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chane Chane | Web | 1. února 2014 v 19:55 | Reagovat

WOW tak to mě opravdu vyděsilo a děsí mě to i teď. Nechce se mi ani věřit té jemné brutalitě v tvém popisu. Opravdu se mi to moc líbí

2 Wolf Wolf | Web | 1. února 2014 v 22:44 | Reagovat

Tak tohle bylo... wow. Hltala jsem každé slovo. Tohle bylo opravdu silné a vyděsilo mě to. Na chvíli jsem zapomněla dýchat a dokonce jsem si prokousla ret. Respekt.

3 Maggi Maggi | Web | 1. února 2014 v 23:16 | Reagovat

Páni! Zhltla jsem všechny předchozí kapitoly spolu s touhle jedním dechem. Píšeš úžasně, ten popis.. o.o Pěkně se mi do tho vžívá. Pomstít se Lokimu? Jindy bych řekla "dobře mu tak" ale tady ho lituju. :D

4 The Escapist The Escapist | Web | 2. února 2014 v 20:37 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se to líbí :-)

[2]: Hltat každé slovo a ještě si kvůli tomu ublížit? Omlouvám se, asi bych měla s tím napínáním přestat že? :-D

[3]: Jak bylo psáno, pomsta bude sladká a to doslova :-P Jen se v tomhle případě rozhodně neboj jen o Lokiho ;-) Sakra, neměla bych nic dopředu prozrazovat! :-D

5 Lucy Lucy | E-mail | Web | 3. února 2014 v 18:53 | Reagovat

Och bože, ta Lokiho vnitřní rozmluva byla tak... krásná. Mě opravdu nenapadá lepší slovo, bylo to zkrátka krásné, a zároveň děsivé. Nechtěla bych být v Amyině kůži, na rovinu:)

6 The Escapist The Escapist | Web | 3. února 2014 v 19:32 | Reagovat

[5]: Ano, má těžký osud, dávám jí docela zabrat, chudince. Ale vše se jí svým způsbem vrátí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama