Chapter X. - (Happy)End?

22. dubna 2014 v 20:19 | The Escapist |  Příběh jedné (ne)smrtelnice
Asi mě ukamenujete za ten konec, ale však víte, musím vás nějak navnadit na pokračování :-D
A taky trocha té muziky k tomu :-)



AMY, NATASHA

"Jsi v pořádku?" volal na mě jakýsi hlas z dáli. Znala jsem ten hlas. Až moc dobře jsem ho znala.
"Matko?" řekla jsem stěží.
Byla jsem unavená. V hlavě mi podivně hučelo a na spáncích tepalo. Každá část mého těla toužila dál se ponořit do té temnoty a nevědomí. Chtělo se mi zase zpátky usnout.
"Je mi líto, ale to opravdu nejsem," odpověděl ženský hlas.
Pomalu jsem otevřela oči, ale světlo přišpendlené na stropě mě je přinutilo zase zavřít. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla a mohla si pořádně prohlédnout místnost okolo. Za hlavou jsem slyšela pípání jakého si přístroje, který zřejmě kontroloval mé tělesné funkce. Spíš jsem se divila, že jsem ho vůbec slyšela. Vždyť jsem žádný tep neměla. Nebo ano?
"Natasho?" řekla jsem napůl ospale a podívala se na rudovlasou přítelkyni sedící u postele.
"Také tě ráda vidím," řekla a nesměle se usmála. A i když to vypadalo jako nucený usměv, bylo mi to jedno. Byla jsem ráda, že ji skutečně vidím, že vlastně něco vidím. Že vůbec žiju a dýchám. Bože já vážně dýchám?! Cítila jsem, jak se mi sám nadzvedá hrudník a plíce plní vzduchem. Z toho šoku jsem se chtěla vyšvihnout do sedu, což mé tělo ocenilo pořádnou dávkou bolesti a donutilo mě tak zase lehnout. Vlastně jsem se nemohla vůbec hýbat. Je tohle skutečnost nebo jen sen?
"Lež. Teď musíš odpočívat," nařídila Natasha a strhla pohled na mou ruku, což mě navedlo k tomu, abych udělala to samé.
"Proč jsem přivázaná k posteli? A jak jsem se sem dostala?" vyptávám se dál a nevěřícně na ní zírám. Moje duše si žádala vysvětlení.
"Co, co se stalo? Kde to jsme? Jak…" dodám a hodím na ní zoufalý pohled. Začala jsem si uvědomovat poslední minuty, než jsem omdlela.
"Klid, jsi v bezpečí, na nové základně SHIELDu. Je mi to líto Amy. Neměli jsme na vybranou, než tohle udělat."
"Proč?"
"Když jsme tě našli ve Stark Tower po zavření té kosmické brány, co udělal Tesseract uprostřed New Yorku a po Lokiho porážce. Chovala ses jako šílenec a křičela pořád dokola jeho jméno a něco o tom, že je král a ty jeho pravá ruka. Bojovala si na jeho straně. Potom co si nás napadla, bylo nutné, trochu tě uklidnit."
"Cože?" vyjekla jsem.
"Vypadalo to trochu vtipně, když si vzdorovala proti… Banner tě pořádně praštil, proletěla si dvěma místnostmi a pak…"
"Pak co? Poslední věc, kterou si pamatuju je, jak jsem vlezla na verandu a?"
"Ztratila si vědomí. Bylo to dost zvláštní, u tebe to nikdo nečekal. Vlastně to vypadalo, že jsi mrtvá. Nehýbala si se, nereagovala si. Nic."
"Ale já nemůžu umřít, to ty sama moc dobře víš."
"Nemohla si. Teď už ale…"
"Natasho mluv. Co se mnou je?"
"Jsi…smrtelná. Stejně jako mi ostatní."
"Cože? Jak? Jak se to mohlo stát?"
Zhoupla se ve mně vlna zoufalého vzteku. Já, která tam toužila být všem podobná a která pro to dělala vše, jsem se cítila provinile, zmateně.
"To jsme nevěděli, a proto jsme tě odvezli sem. Fury už tě chtěl prohlásit za mrtvou, když si jako zázrakem po pár hodinách napochodovala do jeho kanceláře přímo z márnice s tím, že ho jdeš zabít. Dostala ses na ošetřovnu se šílenými záchvaty vzteku a zmlátila si každého, kdo ti přišel do cesty, včetně doktorů. Museli jsme tě nadopovat, aby ses uklidnila. Banner našel nějakou speciální látku, která změnila tvou genetickou strukturu a byla si najednou v pořádku. Ale klid už je všechno v pohodě, Loki na tebe už nebude mít vliv. Už nikdy. Jsi zpátky. Vždycky si chtěla být jako my."
"Ne to tedy nechtěla! Byla jsem jedinečná!" vykřikla jsem a uvnitř jsem ucítila prázdnotu.
"Amy, jsi jedinečná. Teď jsi stejná, jako dřív. Přála sis to, vzpomínáš? Tam na Bermudách. Říkala si mi to v letadle."
"Ne… Já."
Měla jsem na krajíčku. V šoku. Frustrovaná. Nevím, jestli jsem, kdy byla překvapenější. Po takových letech, jsem už nechtěla být normální. Patřilo to ke mně. K mé duši. A Loki, ten mě takovou chtěl, teď pro něj budu nic. On věděl, že se jednou vrátí a dílo dokončí. Tenhle svět bude jeho, ale už ne já. Jsem vyřazená ze hry. Jsem nic.
"A New York?"
"Zachráněn, sice jsou některé budovy na odstřel, ale jinak v pořádku. A ty si nic neprovedla, to Loki tě ovládal."
Po těch slovech mi začaly téct po tvářích slzy. Nevím, kdy jsem byla naposledy takhle citlivá. Vlastně mě to skutečně vzalo. Já jsem nic… Smrtelník? Obyčejná smrtelnice.
"A co když ne? Vím, že mě za to zavřou nebo mě vymažou z povrchu zemského, ale já to dělala dobrovolně. Všechno," řeknu nakonec a zkřivím tvář do podivné grimasy. Prsty na rukou mi vytvořily pěsti.
"Jak to myslíš?" zamračí se Natasha.
"Byla jsem u něj… Někdo. Teď jsem nic! Smrtelník."
"U Lokiho? Proč něco takového říkáš?"
"Protože to je snad jasné Natasho. Ví všechno o mé minulosti, mé přítomnosti i budoucnosti. Vybral si mě. Mě! Jenom mě! Proto tohle všechno! Vrátí se pro mě. Vím to."
Vymrštila se z židle a narovnala se jako pravítko.
"Nic si neudělala. Ty nic. To všechno on."
"Myslím, že… ne. Já to tak chtěla. Kde vůbec je? Chci ho vidět. Potřebuju s ním mluvit."
"Tam, kde má být. Pod zámkem. Thor už se o něj postará."
"Na pospas Thorovi? Musím s ním mluvit, a to hned!"
"Jsi snad blázen?"
"Asi jsem. Jsem jeho, jeho součástka. Jeho…" začala jsem hysterčin a vší silou rvala za popruhy, které mě držely u postele.
Tep se mi zvýšil, hůř se mi dýchalo. Můj vztek narůstal.
"Kde je ta Amy, kterou jsem znala? Která bojovala za každou maličkost týkající se lidské budoucnosti. Která se nenechala jen tak obelstít a která věděla, čí je ta správná strana!" křikla Natasha a já se jen rozchechtala.
"Ta je pryč. Tady už je jen to, co z ní zbylo. Lidská schránka bez ničeho. A to kvůli vám!"
"Teď mluvíš přesně jako on. Proboha ty jsi jako on. Arogantní a sobecká!"
"Nemluv tady o arogantnosti."
"Ty to pořád nechápeš? Bylo to lži, nic víc. Je nejlepší, držet ho od tebe dál. Podívej se, co říkáš za nesmysly!"
"Ale co když to je to, co já chci! Tohle nejsou nesmysly. Tohle jsem teď já! Tohle je teď on! Jeho vůle!"
"Co se s tebou proboha stalo?"
"Otevřely se mi oči."
"Fajn. Dobře si rozmysli, co vlastně chceš. Ráno se vrací tam, kam patří a ani ty nás nezastavíš! Koneckonců, ani nemůžeš. Pak ti snad dojde, to co je správné."
"Nikdy! To raději zemřu!"
Zakroutí hlavou, hodí na mě ustaraný pohled a rychle odejde z místnosti.
Ještě jsem zaslechla, jak strážím na chodbě nařídili, aby mě hlídali.
Nebylo až tak těžké se z těch popruhů dostat. Vlastně jsem vůbec nepochopila, jak mě můžou nechat tam málo hlídanou. Mě! Bylo největší prioritou najít Lokiho. Tou největší. Běžela jsem chodbami a párkrát zabloudila. Pak u jednoho z výtahu na mě čekal další uvítací výbor.
"Slečno… tam nemůžete!" prohlásil jeden, zamračil se a namířil na mě pistolí.
"Že ne?" odpověděla jsem a praštila ho vší silou, stejně tak druhého. Popadla jsem opasek se zbraněmi, dýku a hodila si ho okolo pasu. Vlezla jsem do výtahu a podle mapy na jedné ze stěn jsem zjistila, že vězení je pár pater podemnou. Zmáčkla jsem knoflík a jen se modlila, že se nemýlím a Loki je skutečně tam. Bylo mi jasné, že SHIELD ihned zjistí, že jsem utekla a kde se právě nacházím. Kameru v jednom z rohů právě sleduje jeden z agentů a vyhlašuje poplach. Ozvalo se houkání. To jim to teda trvalo.
Dveře od výtahu se s cinknutím otevřely. Chodba přímo přede mnou byla ponořena ve tmě, což se mi zrovna dvakrát nezamlouvalo. Po pravé straně jsem rozeznala obrys dalších dveří. A oni vědí, že jsem tu.
"No tak vylezte," zavolala jsem a usmála se. Hra právě začíná!
Ovšem nic se neozvalo. Bylo tu ticho jako v hrobě. Vytáhla jsem pistoli, pěvně ji chytla a stejně tak dýku. Pokračovala jsem dál ve své cestě. Vedla mě jakási touha. Musela jsem ho vidět, vědět, že je v pořádku. Vstoupila jsem do dveří přímo naproti výtahu, ale přede mnou byla jen prázdná místnost. A mě to došlo. Byla to past. Otočila jsem se a zamířila co nejrychleji zpět k výtahu. Světla v chodbě se rozzářila. Okolo mě stál tucet agentů, skrytých za sklem a pár i u výtahu. Rozeběhla jsem se zpátky, uslyšela tříštění skla a několik výstřelů. Dveře bouchly.
"Uf, tak to bylo o fous, Amy," řekla jsem sama pro sebe. Jenže to nebyl zrovna nejchytřejší plán. Místnost měla jen jeden východ a to ten, kterým jsem přišla. Začala jsem přemýšlet. Moment, byla tu klimatizace. Prorazila jsem mřížku nacházející se spodku jedné ze stěn a vlezla dovnitř. Byla tu zima. Plazila jsem se dál, ale přede mnou se objevil sráz, dlouhý asi tři metry. Někam to vést musí. Skočila jsem, ale neuvědomila jsem si, že už nejsem tak nezničitelná jako dřív. Skončila jsem na zemi v nějaké další chodbě a bolest v mém rameni a boku byla neuvěřitelná. Postavila jsem se a běžela, dokud chodba pokračovala.

FURY, NATASHA

Natasha vtrhla k Furymu bez zaklepání. Musela si s ním hned promluvit. Bylo to naléhavé. Potom co si vyslechla od Amy, to znamenalo téměř vše. Amy byla součástí týmu, byla jednou z nich, nemohly ji v tom nechat.
"Pane, Amy je pořád v neuvěřitelném deliriu. Blouzní. Mluví samé nesmysly! Mám pocit, že…," spustila hned jen, co se dveře otevřely.
"Agentko Romanoffová, co skutečně víte o Amy Wintersové?" řekne Fury s klidem v hlase.
Natasha přemýšlela. Ta otázka ji poněkud zaskočila. Myslela si, že Fury podnikne cokoliv, aby to zastavil, ale jak vidno neudělal to. Myslela si, že zná Amy Wintersovou. Tu Amy, která vždy tak toužila být jako ostatní, tu kterou mohla aspoň na nějaký čas považovat za přítelkyni nebo něco takového. Nakonec zakroutila hlavou.
"Myslel jsem si to. Zřejmě nastal čas, abyste se dozvěděla pravdu. Amy Wintersová vždycky byla svým způsobem cvok," odpověděl ředitel a dál se věnoval věcem na počítači.
"Jak to myslíte?"
Natasha nechápala, kam tím skutečně míří a Fury se i nadále tvářil, jako by ho ta celá záležitost nějak nevzrušovala.
"Víte vůbec, kdy se dostala k SHIELDu a také proč?"
"Ne pane"
"Když Howard Stark vytáhl z oceánu Tesseract a tím jsme našli i kapitána Rogerse. Hledal tu krychli ještě někdo další. Někdo, kdo o ní také věděl, i přesto že to mělo nálepku největšího utajení"
"Tím myslíte Amy?"
"Ano. V té době sloužila u jedné velice tajné společnosti, která se zabývala nevysvětlitelnými jevy, moderní technikou a…"
"Myslíte Hydru?"
"Něco takového. Amy byla známá tím, že se své úkoly snažila plnit za každou cenu. Hlavně v noci. A nasazovala do toho téměř vše. Tím si také vysloužila větší pozornost SHIELDu. Problém byl v tom, že byla něco jako fantom. Někdo, kdo existuje, ale přesto ho nikdo nikdy neviděl. Neexistovali svědci, kteří by její skutečnost potvrdili, až jednou. Objevil se někdo, kdo tvrdil, že je skutečně bytostí z jiného světa, ale jeho totožnost nikdy nebyla nikde uvedena. A my ji díky němu našli."
"Takže vy vlastně víte, kdo ona skutečně je že?"
"Jistě. Jenže se to nikdy nesmí dozvědět ona sama."
"Proč?"
"Znamenalo by to ohrožení celosvětového míru, což jak sama víte, je největší prioritou SHIELDu."
"Proč je teda u nás, když je tak nebezpečná?"
"Mysleli jsme si, že když bude pracovat pro nás, budeme ji mít stále pod kontrolou, což nám až téměř doteď vycházelo."
"Jak mohla zapomenout na svou minulost?"
"Bylo nutností ji nechat podstoupit jistým lékařským zákrokem, což mělo za následek ztrátu paměti. Vlastně byla už svým způsobem ztracená. Trpěla vidinami, záchvaty a hlavně… Lokiho znala už dřív. Něco podobného tomu, co se stalo dnes."
"Takže jste nechali zničit její osobnost, aby mohla dělat pro vás?"
"Bylo to nutné."
"A Loki?"
"Podle jejich samotných slov, se už setkali dřív."
"Jak a kdy se mohli setkat?"
"To už nevíme. Amy to nikdy neprozradila."
"A když se ti dva znovu viděli teď…"
"Bylo jasné, že se minulost může opakovat," dokončil větu Fury a Natasha se nad tou zprávou raději usadila do židle.
"Ona nikdy nebyla smrtelná, že ano?"
"Není bytost z jiného světa. Ona byla smrtelná, jen nevíme kdy. Kdo byla? Jak žila? To jsou otázky, které ví jen ona sama. Vše, je totiž doteď ukryto jen v její mysli."
Fury se podíval Natashe do očí a pak otočil monitor od počítače.
"Myslíte, že může znamenat opravdovou hrozbu?"
"Agentko, pokud přijde na to, kým je, tak ano."
"Obávám se, pane, že tím jsme to právě spustili"
"To jsem také měl v plánu," kývl na to Fury a podívá se na monitor zobrazující jednu z chodeb v dolních patrech. Amy tudy utíkala, co jí síly stačily…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzana S. Zuzana S. | Web | 22. dubna 2014 v 20:56 | Reagovat

POČKAT, POČKAT, POČKAT! To nemůže bejt všechno!! Žádný Amy/Loki znovusetkání - puf - velká láska, odjezd do západu slunce?! To mi nemůžeš udělat! :D Ještě aspoň jednu kapitolu! Teď neusnu, když to nemá šťastnej konec! :D

2 The Escapist The Escapist | Web | 22. dubna 2014 v 21:01 | Reagovat

[1]: A právě proto tu bude pokračování :-) Neboj na znovusetkání  taky dojde :-D Zítra nahodím určitě úvod a dvě kapitoly, co jsem dnes napsala, slibuji :-) Máš se na co těšit ;-)

3 Zuzana S. Zuzana S. | Web | 22. dubna 2014 v 21:04 | Reagovat

[2]: No už aby to bylo! :D :)

4 Clarissa Clarissa | Web | 22. dubna 2014 v 22:05 | Reagovat

Jen jestli to do zítřka vydržím. :D Jsem napjatá k prasknutí! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama