Chapter I. - Věčný nepřítel (Eternal Enemy)

22. června 2014 v 21:43 | The Escapist |  Afterlife
Tak a je to tu! Pohodlně se usaďte mé milé dámy. Naše pokračování právě začíná. Doufám, že jste se těšili, tak jako já. Lidi, sádra už je dole konečně!!! Ale pořád ještě chodím na rehábko, koneckonců pořád mě to zápěstí bolí :(
Nová kapitola je víceméně hlavně o naší hrdince a jejích pocitech. Doporučuji si k tomu pustit tohle :) Samozřejmě se těším na vaše reakce :P



Představte si svět. Svět neuvěřitelných možností. Svět, ve kterém žijete, děláte si, co se vám zamane a vše co si přejete je skutečností. Všechny vaše sny jsou reálné a vše, co chcete je v mžiku součástí vašeho já. Každý z nás má svého anděla. Anděla, který ho chrání, hlídá a dodává mu sílu na jeho životní cestě. Jednou je to vaše sestra, bratr či matka a otec, někdy zvíře, které máte doma, jindy zase oblíbená věc. Je jedno, v jaké podobě se objeví. Někdo věří v čistou sílu vlastní mysli a jedinečnosti, jiný v bohy, kteří stvořili tento svět, druzí zase v postupný průběh evoluce. Ať či tak, jedno je určitě jasné.
Ve skutečnosti ideální svět prostě neexistuje…

Život je někdy vážně zvláštní. Zvláště tedy ten můj. Po tom, co Avengers zachránili New York a svět se tak konečně dozvěděl, že teorie a veškeré výpočty o tom, že není jen jeden svět, ale je jich rovnou devět, se všechno obrátilo naruby. Potom co jsem utekla z ústředí SHIELDu se v mém životě všechno změnilo. Už je to skoro půl roku. Od útoku na New York jsem se do toho města nevrátila a k SHIELDu už vůbec. Neměla jsem důvod. Nic už to pro mě neznamenalo. Věděla jsem moc dobře, že mě jen tak nenechají a co nejdřív po mě půjdou. Jsem hrozba. Jak úchvatné označení. Hrozba, která nehrozí. SHIELD je totiž všude. Proto jsem se zařídila jinak. Každou chvíli jsem strávila na jiném místě. To byla jediná možnost, jak se před nimi skrýt. Alespoň na nějaký čas. Našla jsem útočiště v malém podkrovním bytě nedaleko centra v Paříži. Celou tu dobu jsem nemohla myslet na nic jiného než, jak teď někde na druhé straně vesmíru je jediná duše, která pro mě něco znamená. Loki byl navrácen do Asgardu a se stoprocentní pravděpodobností je teď někde ve vězení. A já s tím nemohla nic dělat. Nic, což mě neskutečně vytáčelo. Vzpomínala jsem, jak stál v poutech na tom malém náměstí a kolem byli Avengers. Věděl, že jsem mu byla na blízku. Že jsem tam stála, zcela bezmocná. Cítila jsem pořád jeho přítomnost. Slabou, ale byla tam. Někde uvnitř mě. To mi dávalo jakési znamení a pocit, že stále žije. Čím déle byl pryč, tím víc jsem věřila, že už nebude dlouho trvat, než se vrátí. Čas pro mě nic neznamenal. Měla jsem moře času, které jsem věnovala své minulosti. Hledala jsem jakékoliv indicie, které by vedly k vysvětlení mého pravého původu. Navštívila jsem dokonce lidi, kteří měli, co dočinění s mou rodinou ať v minulosti, či současnosti. Jediné omezení pro mě byly lidské potřeby, které jsem znovu získala po Bannerově záhadném séru. Toužila jsem zase být tou, co nikdy nezemře. Nesmrtelnou. Nikdy nezapomenu, že mi v minulosti vlastně dali ten největší dar a já se ho tak toužila zbavit. A teď když je pryč, chci ho zpět. Nemohla jsem se rozhodnout. Myšlenky mi každý den v hlavě létaly, jako papíroví draci na obloze a byly neuvěřitelně zmatené. Ve snech jsem vídala obličeje a situace, které jsem v životě nezažila. Jestli to byly dávno zapomenuté vzpomínky, tak teď se mi začaly navracet a pomalu, ale jistě vyplouvaly na povrch. Cítila jsem, že den ode dne je to silnější. Nevěděla jsem, jak to zastavit. Nešlo to.
Úkryt před SHIELDem mi částečné poskytovala také nová identita, kterou jsem si vytvořila. Už jsem se nejmenovala Amy Wintersová, ale Charlotte Whiteová. Charlotte, bylo jméno mé matky. Jediná věc, kterou jsem si o ní pamatovala. A Whiteová? Čistě vymyšlené příjmení. Součástí krytí byl i nový vzhled. Jak nerada jsem ostříhala a obarvila své dlouhé vlasy, ale když žijete na útěku, zvyknete si na každodenní změny.
Bylo další pozdní odpoledne a já ho trávila mezi knihami. Ty mi poskytovaly jediný úkryt před realitou. Národní francouzská knihovna byla pro mě něco jako chrám. Dala se tu najít spousta věcí, které mi pomohli v pochopení všeho, co se v minulosti událo. Přečetla jsem kvanta stránek zabývající se severskou mytologií. Vlastně jsem tomu říkala severská skutečnosti, protože s tím, co jsem zažila, se to dalo těžko nazývat mytologií. Projížděla jsem internet, sepsala seznamy lidí zabývající se tímto tématem, nespala několik nocí a vypila hektolitry kafe. A přesto jsem nenašla nic, co bych už nevěděla anebo nepovažovala za příliš důležité. Vlastně se všude psalo to stejné, ale ne ty informace, co jsem potřebovala. Dnes večer jsem měla naplánovaný malý výlet na přednášku jednoho profesora zdejší univerzity. Zdálo se, že on byl celkem nadějným kandidátem, soudě podle obsahu jeho vlastních stránek a taky posledním jménem na mém seznamu. Posledním. Ostatní byli jenom hlupáci, kteří si hráli na příliš chytré, když odříkávali bláboly naučené z internetu. Shodou okolností se dnes nacházel v Paříži. Jako by tomu sám osud chtěl anebo tím, že jsem posledního půl roku prosila bohy každý den, aby mi s tím pomohli.
Někdo zaklepal. Zvedla jsem se z postele, zaklapla knihu a šla otevřít.
"Bonjour" pozdravila francouzsky má postarší sousedka a taky správkyně domu a chtěla se mi vecpat do bytu. Odpověděla jsem i s otázkou, co potřebuje a už se nesla konverzace o tom, že zase někdo před domem převrhl popelnici, nezalil kytky, nadělal u vchodový dveří, nezametl a takové ty domovní žvášty. Nezaujatě jsem kývala hlavou.
"Nezlobte se, ale momentálně nemám čas. Jsem na odchodu. Vyřešíme to později ano?" řekla jsem, aby už konečně přestala mluvit.
"Dobře paní. Nezlobit se, že já vás rušit. Au revoir, madame." odpověděla špatnou angličtinou a odšourala se pryč. Zabouchla jsem.
Achjo, otravuje tu každý den s takovými blbosti.
S myšlenkami zase někde jinde jsem se oblékla, najedla a nachystala. Popadla jsem pár knih, deníčků s poznámkami a vydala se pomalu na cestu.
Pařížské metro bylo zase přeplněné. Domů mířili tisíce lidí ze svých prací. Otrávení důchodci se tlačili na místa pro sedící, studenti stáli se sluchátkami v uších, maminky jeli s končárky, podnikatelé s kufříky a malé děti si hrály mezi sebou. Nikdo z nich netušil, že nebýt zásahu Avengers, nejspíš by tu už takhle nestáli. A moje myšlenky zase přelétly k Lokimu. Co asi teď dělá? Mučí ho? Nebo je s ním dobře zacházeno? Není mrtvý? Ta nejistota mě už rozčilovala.
Vystoupila jsem na zastávce "Palais Royale-Musée de la Louvre" a zamířila po ulici Rue de Rivoli, nacházející se hned vedle jednoho ze největší muzeí na světě. Velká pyramida Louvru se leskla v zapadajícím slunci a vrhala odlesky směrem k přicházejícím. Nekonečné davy studentů, turistů a mnoha dalších zvědavců proudily skrze její ústí do velké síně pod ní. Nečekala jsem dlouho a už si to hnala chodbami do největší přednáškové místnosti, kterou jsem, kdy viděla. Vlastně vypadala jako obrovské divadlo a já si zabrala pěkné místo na jednom jejím konci. Když pak ale vylezl na podium ten plešatý mužík s brýlemi a začal vyprávět něco o Asgardu, ztratila jsem pojem o přítomnosti a jako v transu poslouchala každé slovo, které ze sebe vypustil. Zpět jsem se vrátila hned potom, co se v sále rozsvítila světla, okamžitě se vymrštila na nohy a běžela skrze lidi až k podiu. Tam mě zarazila ochranka. Měla jsem pocit, že ten chlap ví daleko víc, než jen za tu hodinu a něco byl schopen říct a já se nehodlala zbavit naděje, kterou teď představoval.
"Musím mluvit s profesorem, okamžitě!" zakřičela jsem na svou obhajobu.
"To, ale nepůjde. Jestli chcete autogram, běžte si stoupnout do fronty!" odpověděl jeden z nich a ukázal prstem na frontu za mnou.
"Kašlu na nějaký autogram. Potřebuji s ním mluvit! Hned! Je to důležité!" odsekla jsem a vytrhla se mu ze sevření. Hodil na mě pohled jako "Táhni a neotravuj!".
"Vaše jméno?" ozvalo se odněkud nade mnou a já s překvapením zjistila, že na mě mluví přímo profesor.
"Charlotte Whiteová." odpověděla jsem poněkud nejistě.
"Počkejte pár minut, než většina lidí odejde. Pak se vám budu věnovat, ano?"
Přikývla jsem a čekala podle nařízených instrukcí. Když byl sál z větší částí prázdný, přišel ke mně někdo další z ochranky. "Profesor vás přijme ve své pracovně. Pojďte prosím se mnou, dovedu vás tam."
Vedl mě skrze nekonečně dlouhé chodby Louvru, které byly teď už prázdné až do posledního patra. Tam přede mnou otevřel velké zdobené dřevěné dveře.
"Prosím." Pokynul a zmizel.
Vstoupila jsem dovnitř, rozsvítila a najednou jsem měla pocit, že jsem se ocitla o několik století zpátky. Místnost lemovaly police s knihami, uprostřed stál tmavý stůl s křeslem a na každém rohu ležela kde jaká starožitnost. Vonělo to tu jako v nějakém antikvariátu. A pak jsem si všimla něčeho, z čeho se mi rozbušilo srdce. Leželo to tam pod oknem na nádherném zlatém stojanu, zdobeném ornamenty. Přistoupila jsem a chystala se toho dotknout, abych se ujistila, že se mi to nezdá.
"Nedotýkat se prosím. Je to ale krásné že?" ozval se profesorův hlas za mnou. Otočila jsem se.
"Ano." Odpověděla jsem.
"Je to přesná kopie kopí, které měl údajný Loki při útoku na New York."
"Vypadá nádherně." Namítala jsem. Při těch slovech profesor dveře zabouchl.
"Ano, to vypadá. Proč jste sem přišla?" Skenoval mě očima.
"Potřebovala bych znát pár faktů."
"Skutečně? Mám takový pocit, že zrovna vy víte naprosto vše, co potřebujete vědět. "
"Nejsem si tak úplně jistá několika věcmi."
"No tak ptejte se na cokoliv, co vás zajímá."
"Chtěla bych vědět…" A já najednou nevěděla, co vlastně říci a hlavně jak to říci.
"Mě se nemusíte bát. Nejsem, že SHIELDu a už vůbec nejsem váš nepřítel, Amy Wintersová."
"Jak víte, že já...?"
"Rodinou podobu bych poznal všude." Usmál se profesor a usadil se za stůl.
"Cože!?" vyhrkla jsem a pořádně se zamračila.
"Klid. Vše vysvětlím."
"Kdo sakra jste?"
"Výbušnost. Jak typické, ale abych tedy nechodil okolo horké kaše. Raději se posaď, má drahá, protože to, co ti teď prozradím, se nesmí dostat dál než mezi tyto čtyři stěny ano?"
Kývla jsem na souhlas.
"Mé jméno je Asron. Jsem strážce vaší rodové linie."
"Asron. Tak se jmenuje vůdce andělů strážných je to tak?"
"Jsi vzdělaná to ano."
"Vy jste jako můj strážce?"
"Ach, jistě. Zapomněl jsem. Máš velmi krušný a nestálý život. Navíc teď když ti začíná docházet spousta věcí. Začnu tedy od začátku. Každá asgardská urozená rodina má své služebníky od služek, kterém jim stelou postele až po číšníky, kteří jim nosí jídlo. A někteří mají dokonce své rodinné strážce. Lidi, kteří střeží jejich potomky po celý jejich život. Tato tradice se zase dědí na děti strážců. Wintersovi si vybrali mou rodinu už před staletími, tedy hned potom, co si se měla narodit ty. Napůl smrtelník, napůl asgarďan. Do té doby něco velice nečistého a netypického. Tvou matku za to, že si vzala smrtelníka, čekalo odebrání veškerých schopností a vyhnanství tady na Zemi. Ale řekla, že raději bude dál žít jako smrtelnice, než aby zabily její dítě. Vlastně obětovala vše, v co věřila pro tebe a tím ti dala největší dar, jaký mohla. To, že tu teď jsi, vděčíš hlavně jí. To její magie tě vždycky ochránila."
"Jmenovala se Charlotte. To je jediné, co si o ní pamatuji." Řekla jsem se slzami v očích.
"Charlotte bylo krycí pozemské jméno pro Allyu. To, že byl tvůj otec smrtelník, znamenalo také to, že se tak musel chovat. Pokud si dobře vzpomínám, Austin Eugene Winters zemřel ve válce. A tvá sestra…"
Při tom slově jsem se zarazila.
"Má sestra?" vyhrkla jsem a přitom otevřela pusu.
"Ano. Amélie Wintersová. Tvá mladší sestra."
"Nevzpomínám si, že bych měla sestru."
"Zemřela příliš brzy, než aby sis jí pamatovala. Vím, že by si toho chtěla vědět mnohem víc, myslím, že je na čase ti předat tohle."
Profesor se zvedl ze svého místa a zamířil k jedné z polic, odkud vytáhl nějakou knihu v tmavých deskách se zažloutlými stránkami. Napjatě jsem seděla, sledovala každý jeho pohyb a snažila se to nějak vstřebat. Měla jsem najednou tolik otázek a vše to bylo tak absurdní než, aby mi tenhle člověk lhal. Ale život mě naučil, že se musím věřit hlavně sama sobě a ne nikomu jinému. A teď uvnitř mě, mi něco říkalo, že mluví celou tu dobu pravdu. Potom, co mi přistálo před nosem, jsem tomu začala teprve věřit.
"Historie rodiny Wintersů. Sepsáno Strážci." Četla jsem nápis a pohladila staré desky.
"Ještě než jsi vstoupila do těchto dveří, ses mě chtěla, ale na něco zeptat, než jsi tedy zjistila, kdo skutečně jsem."
"Ano to chtěla. Mytologie, pověsti, kouzla, jiné světy a hlavně bohové. To vše kolem nás je opravdu skutečné." Spustila jsem, ale profesor jen koukal a čekal, co tím chci ve skutečnosti říct.
"Je to tak děvče. I když tomu většina lidí nevěří a potom, co se stalo v New Yorku, je to tak trochu veřejným tajemstvím." Řekl nakonec.
"To je pravda. Byla jsem tam. Nevím přesně jak, ani proč, ale jeden bůh si mě vyhledal. Jeden jediný, který mi je vlastně ve skutečnosti bližší než jsi sem ochotna přiznat."
Můj pohled se znovu otočil pod okno, kde leželo kopí. Tentokrát, ale někdo zaklepal na dveře.
"Dále." Vyzval profesor. Dveře se otevřely a v nich stál zase ten sekuriták.
"Pane, omlouvám se, že ruším, ale je tu nějaká žena a tvrdí, že vás musí nutně navštívit. Říká, že je tu jménem SHIELDu. Prý víte, co to znamená."
"Natasha! Je tu kvůli mně." vyhrkla jsem a vymrštila se ze židle.
"Ať počká dole, hned jsem u ní." Řekl klidně profesor. Chlapík s kývnutím odešel.
"Zdržím jí, jak jen to půjde. Ale řekni mi ještě, proč jsi tu."
"Loki mě našel. Řekl tak málo, co jsem chtěla slyšet, ale přesto mě tak neuvěřitelně fascinoval vším, co udělal. Nemám ho za nepřítele. Ne potom, co se stalo."
"Můj otec o něm mluvil, ale nikdy nikdo nevěděl, jak s tebou souvisí a ani s tím co se stalo tobě."
"Už nejsem tím, čím dřív. Už ne, díky SHIELDu. To oni mi sebrali vše, co pro mě můj život znamenal. Už nejsem nesmrtelná. Musím jít do Asgardu a dostat odsud Lokiho. Potřebuju jeho moc, aby mi vrátil mou nesmrtelnost. Potřebuji, abyste mi řekl, jak se tam dá dostat."
"Je mi líto děvče, ale o tom nevím nic. Ani mí předci. Hledání tebe mi trvalo příliš dlouho a já jsem už příliš starý. Nedokážu ti s tímto pomoct. Jediné, co mohu je, říct ti, aby si vyhledala ženu, jménem Jane Fosterová, ta prý má s tímto zkušenosti. Slyšel jsem, že by se měla teď nacházet v Londýně. To kopí si vezmi s sebou, není tak falešné, jak vypadá."
Hodila jsem na něj zmatený pohled. Vzala jsem knihu na stole a doběhla pro kopí. Popadl mě za rameno, až to zabolelo.
"Pojď za mnou!" dodal.
Táhl mě směrem k jedné z polic, hodil mi do ruky můj batoh a zatáhl za nějakou knihu. Knihovna se s vrzáním odsunula dopředu a pak pomalu do strany. Před námi se objevila tmavá chodba se schodištěm stáčející se pomalu kamsi dolů.
"Páni, to je jako…"
"Dost řečí. Nezapomeň na to, že tohle byl dříve královský palác a jako každý palác má i své tajné chodby. Teď už jdi. Měj se Amy Wintersová. Snad se ještě někdy setkáme. A pozor, užívej ho dobře."
"Děkuji za vše, profesore."
Přikývl.
S těmito slovy jsem vstoupila do tmavé chodby, které se za mnou hned zavřela. Pomalu jsem našlapovala dopředu a mé oči si přivykaly prostředí. Kopí v mé ruce v té tmě začalo slaboulince zářit. To si snad děláte legraci. Ono je opravdu skutečné!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clarissa Clarissa | Web | 22. června 2014 v 22:34 | Reagovat

Vítej zpátky do říše živých! :-D
A jak vidím lepší, než kdy předtím. :-)

2 Zuzana S. Zuzana S. | Web | 23. června 2014 v 16:20 | Reagovat

Konečně jsem se dočkalaaaa :D a je to skvělý! :) těším se na další :)

3 The Escapist The Escapist | Web | 23. června 2014 v 16:42 | Reagovat

[1]: Ohh to ráda slyším :-)

[2]: Děkuju :-)

4 Veri Veri | E-mail | Web | 24. června 2014 v 13:17 | Reagovat

Konečněéé :-D Je to super a těším se na pokračování :-D

5 Lana Lana | 19. července 2014 v 18:43 | Reagovat

tohle je super těším se na další :-D  :-D  :-)

6 Tamten Loki Tamten Loki | Web | 14. srpna 2014 v 22:19 | Reagovat

Chci další, chci další, chci další! :-D Rozjíždí se to vážně parádně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama